Norské fjordy 2007

1. částPo cestách trolů

Odpoledním leteckým mostem z Prahy naše cesta do výchozího místa cesty neskončila. Inspirovali jsme se u polských cyklistů, kteří zde byli o rok dříve, a pro dopravu o stovky kilometrů severněji jsme použili komfortní noční dálkový autobus z Osla, který stavěl dvě hodiny před půlnocí také na letišti. Kola se do prázdného velkého přepravního prostoru pohodlně vešla. Sedadla byla nezvykle daleko, dala se vyklopit podložka pod nohy, ve schránce nad sedadly jsme objevili deku a polštář. Cestování bylo úžasně pohodlné, takže když jsme se nad ránem vyspalí a odpočatí probudili, autobus se již blížil údolím Romsdalen k Åndalsnes. Vysadil nás na 62,5° severní šířky – nejseverněji, co jsme kdy dosud byli.

Trolí stezka

BrnoPrahaOslo, letiště GardenmoenÅndalsnes
ÅndalsnesTrolí stěnasedlo Trollstigen, 878 mAlstadLindeEidsdalen~ 73 km → / 1 085 m ↑

Åndalsnes je malé město na břehu Isfjordenu, v Norsku ani nejsou velká města, a právě zde byla ideální příležitost zakoupit plynovou kartuši pro vařič, kterou jsme nesměli přepravovat v letadle. Uspěli jsme hned na první benzínce, takže vzhůru do kopců.

U sněhových jazyků nad Trollstigenem

Za Åndalsnes se z Ramsdalenu odpojuje silnice 63 na Trollstigen. My jsme si ale jeli nejprve udobřit místní troly ke známé Trolí stěně, tyčící se z údolí řeky Raumy. Teprve potom jsme nabrali směr Trolí stezka. Sem tam nějakého trola, i když jen vyřezaného ze dřeva, jsme kolem cesty viděli. Jednoho mrňavého pro štěstí jsme si také koupili v prodejně suvenýrů v údolí.

Před závěrem údolí na Trolí stezce nás všichni varovali, jaký že je to prudký kopec, jak si autobusy musí najíždět do zatáček a sotva supí nahoru. Autobusy tu opravdu mají co dělat, cesta je úzká a serpentiny ostré, takže co chvíli jsme byli svědky vyhýbacích manévrů. Za dopravní značkou upozorňující na „troly na silnici“ začala stezka stoupat prudčeji, ale dole avizovaných 10 % nepřekročila. Hold, z auta nebo autobusu se jeví takový kopec jinak, než ve skutečnosti je. Cesta se kroutí svahem a v polovině překonává po mostě vodopád Stigfossen, který projíždějící osprchuje. S každou serpentinou se otevírá lepší pohled dolů do údolí. Ten nejhezčí je z vyhlídkové plošiny na horní hraně údolí.

Ačkoliv jsme byli v nadmořské výšce pouhých 750 m nad mořem a byla polovina léta, podél cesty jsme míjeli sněhová pole. Na teploměru sice bylo 16 stupňů, svítilo slunce, ale my jsme stále měli pocit, že je nám zima. Zalehli jsme v závětří a na slunci jsme se chvíli ohřívali, až jsme málem usnuli. Kolem rozsáhlých jahodových plantáží jsme sjeli k Norddalsfjordenu na první trajekt přes fjord v Norsku. Kolonu čekajících automobilů jsme předjeli a za čtvrt hodinky čekání jsme se již plavili do Eidsdalu. Místní kemp neměl ani recepci. Postavili jsme stan na louce a vstřebávali zážitky prvního cyklistického dne v Norsku. Správce si večer přišel pro peníze sám.

Geirangenfjorden

EidsdalenSolvangGrandeGeiranger~ 27 km → / 668 m ↑ |
GeirangerDalsnibba, 1 476 mGeiranger ~ 45 km → / 1 490 m ↑|
(celkem ~ 72 km → / 2 158 m ↑|+)

Slunce a dokonale vymetené nebe, tak nás přivítalo ráno dalšího dne. Také už nám nepřišlo tak chladno. Stoupali jsme údolím Eidsdalenu a měli radost z krásného dne. Takové počasí jsme tedy v Norsku nečekali. Jasně modré nebe bez oparu, svěží zeleň a kolem kopce pokryté sněhem se zrcadlily v jezeře Eidsvatnet těsně pod sedlem. Výšku 650 metrů jsme vystoupali pozvolna. O to příkřejší byla cesta dolů zpět k hladině moře. Než začala silnice výrazněji klesat, otevřel se nám z parkoviště nádherný výhled na závěr fjordu ke Geirangeru. O kousek níž jsme z další vyhlídky mohli přehlédnout také na druhou stranu, kde do vod Geirangerfjordenu padal vodopád Sedm sester (Syv Systre). Odtud nešly jeho prameny spočítat. V obřím údolí se ztrácel stejně jako velká turistická loď, která pod horami vypadala jako malá lodička.

Výhled na Geiranger z Orlí stezky

V Geirangeru pulzoval život. Všude samé autobusy a spousta turistů. Teploměr překročil 25° a my jsme si dali obrovskou výbornou zmrzlinu! Ubytovali jsme se v kempu a v brzkém odpoledni se bez brašen vydali na plánovaný výjezd na vyhlídku Dalsnibba ve výšce 1 500 metrů nad fjordem.

Silnice zprvu stoupla ostře k první vyhlídce nad městečkem. Pak už stoupala pozvolněji. Když jsme byli v půl kilometru výšky, začala Jana spekulovat, kde že je ta vyhlídka. Marně jsem jí rozmlouval, že ta vzdálená tyčka na vrcholu nad námi, co patřila vlajkovému stožáru, není náš cíl. „To nefoť, tam stejně nedojedeme!“ pronesla unaveně Jana po několika dalších kilometrech. Jenže tohle počasí, to byla výzva. „Ta mapa pěkně lže“, pronesl jsem, když jsem měl na počítači už 12. kilometr, na němž měla být odbočka k vyhlídce, a místo toho jsme se stále sápali do kopce někde kolem tisíce metrů výšky nad mořem.

Konečně jsme dorazili k horské chatě u jezera. Na ukazateli bylo, že k cíli je to ještě 6 km. Mýtnou bránu jsme projeli bez placení a nikdo nás nehonil. K vyhlídce vede neasfaltovaná cesta. Už cestou se otevřely výhledy na okolní vršky pokryté sněhem. Když jsme dojeli na vrchol, všichni ti turisté z aut, co nás ve stoupání míjeli, nám tleskali. :-) Mezi auty nás překvapila vysoká koncentrace aut s českou poznávací značkou. Výhled z Dalsnibby je naprosto fantastický, ta námaha za to opravdu stála. Rozhlíželi jsme se do půl druhého kilometru hlubokého údolí Geirangerfjordenu zapsaného na seznamu UNESCO i na okolní pusté hory pokryté z velké části sněhem. V dáli na východě jsme spatřili na obzoru pás mraků, který se nápadně přiblížil. Na druhé straně se slunce klonilo za obzor a byl čas k návratu „na nulu“. Tento den byl pro nás oba s 2 158 metry dosavadním rekordem počtu výškových metrů zdolaných za jeden den.

Probudili jsme se do zataženého a také mnohem chladnějšího rána. Idylka skončila. Sbalili jsme stan a jeli do přístavu na trajekt z Geirangeru do Hellesyltu. Protože jsme chtěli fotit a vidět vodopády Sedmi sester zblízka, zůstali jsme na horní otevřené palubě. Nakonec jsme se museli jít ohřát do závětří, byla strašná kosa.