Norské fjordy 2007

2. částSamá voda

Říkali jsme si, jak je v Norsku pěkně když svítí slunce, ale ranní zkušenost se zataženou oblohou nás naplňovala obavami. To je tak, když se teplomilci, jako my, vydají na sever. Slunce se ale nakonec na oblohu vrátilo, až když jsme vystoupali z údolí.

Nordfjord

Přejeli jsme hranice norských správních krajů a zároveň se tak přehoupli do oblasti dalšího fjordu. Naše trasa sledovala starou poštovní cestu, kterou jsme několikrát viděli značenou dřevěnými ukazateli i pro turisty. Sklesali jsme k jezeru Hornindalsvatnet, které je s půlkilometrem hloubky nejhlubším evropským jezerem vůbec. Dokonce jeho hloubka je větší než hloubka okolních fjordů. Kdyby ledovec dotekl o něco dále, možná by údolí s mořem spojil a fjord by tu byl. Překonali jsme menší, ale protivně táhlý, hřbet a ocitli se na břehu fjordu.

Voda fjordů, které sahají hluboko do pevniny, je tak klidná, že je těžké rozpoznat, co je fjord a co jezero, pokud se nepodíváte do mapy. Přestože byla neděle, ve Strynu jsme bez problému doplnili zásoby. Bylo to jedno z mála větších měst na trase, sídlo jedné z typických spádových oblastí. Právě sem jsme mohli dojet, pokud bychom se z Dalsnibby nevraceli do Geirangeru a pokračovali přes náhorní planinu. Ve Strynu jsme potkali dvojici cyklistů, nejspíš pár, jedoucí na těžko. Na těžko doslova. Nechápali jsme, co jsou zač. Měli obrovské tašky na předním i zadním nosiči a k tomu on měl ještě plně naložený dvoukolový vozík! Mrzí mě, že jsme si je nevyfotili, ani se jich nezeptali, kam takhle naložení jeli.

K překonání Nordfjordu jsme nepotřebovali trajekt. Kolem několika zátočin jsme jeho závěr objeli dokola. Cestou jsme objevili kostelík v Oldenu se starým interiérem. Cesta pěkně ubíhala až do cíle dne v Innviku. Vůbec nám nepřišlo, že tento den máme za sebou bezmála stovku kilometrů.

Poznání nebolí, ale padá z nebe

Po ránu bylo zataženo. Když jsme z Innviku vyjeli, začalo krápat. Po deseti kilometrech v mrholení jsme se v sousedním městečku schovali pod markýzu obchodu. Záhy jsme pochopili, že tohle neskončí a vydali se do sedla. V sedle byly zbudovány toalety, kde v oddíle pro invalidy bylo možné vysušit věci pod sušákem. Vysušili jsme zavlhlé dresy, oblékli bundy a sjížděli do města Byrkjelo. Výhledy ze silnice by tu byly jistě pěkné, v dáli jsme viděli splaz největšího evropského ledovce Jostedalsbreen. Kdo by se ale škrabal k ledovci v takovémto počasí.

Po obědě přestalo pršet (mžení jsme už považovali za sucho) a my pokračovali podmračeným údolím Våtedalen k jezeru Jølstravatnet. Po vydatné spršce u jezera, před kterou jsme se jen tak tak stihli schovat do autobusové zastávky, jsme se těšili, že se ubytujeme pod střechou. Ve Vassendenu jsme tedy začali shánět ubytování. Chaty nad městem byly poněkud moc luxusní, v kempu u řeky chatky obsazené, volno jen pro stan na mokré louce. Zbýval druhý kemp. Tady byly sice chatky prázdné, ale na recepci nikde nikdo. Měli jsme štěstí, úplně náhodou se zjevil majitel kempu. Chatky prý letos neuklízel a nepronajímá, ale přesvědčili jsme ho, že povlečení nepotřebujeme. Za sto korun (norských) solidní zázemí a čistá chatka. Vyměkli jsme.

V Norsku když prší, tak spíš tak jen silněji mrholí, jak říkáme u nás v Brně „sviní“. Vysloveně slejvák nás na cestě v Norsku chytil jen párkrát. Chatka nás rozmazlila a my se rozhodli čekat na lepší počasí a udělali si odpočinkový den. Jenže, ani pak se počasí nezlepšilo a my dospěli k poznání, že toto je typické norské počasí a pokud chceme někam dojet, musíme v tomhle počasí pokračovat dál.

Kolem jezer a jezírek

Vassenden jsme opustili podél divoké raftařské řeky Jølstra. U stánku na křižovatce Jana zkoumala předpověď v místních novinách. Je zajímavé, že všechny plátky věnují předpovědi celou zadní stranu. Jenže, kdo se v tom má vyznat? Bez znalosti norského zeměpisu jsou tabulky s pikrogramy sluníček a mráčků cizinci nesrozumitelné, zkrátka, v Norsku byly v jeden čas snad všechny druhy počasí, jen my jsme nevěděli, jak bude tam, kam míříme.

Projížděli jsme lesnatou krajinou kolem mnoha jezer. Přestože nebylo pěkné počasí a okolní kopce zakrývaly mraky, vnímali jsme okolní krásnou krajinu. Ten déšť k ní patří a my tušili už doma, do čeho jdeme. Zahaleni do nepromokavých bund, bágle obalené nepromokavými přehozy, goretexové boty. Jen jednou jsme se museli opravdu schovat, jinak se s touto výbavou dalo bez problémů jet. Když jsme zdolali první sedlo, říkali jsme si, že máme, co jsme chtěli. Údolím odtud stoupá silnice na náhorní plošinu Gaulartjell podél peřejí a vodopádů na řece Gaular. Podél vede turistická stezka. Musí to být mimořádně pěkná trasa za pěkného počasí. Něco málo jsme viděli i my za deště, ale nebylo to ono.

Ještě než z náhorní plošiny klesne silnice k fjordu, byla na parkovišti s vyhlídkou na dlouhé serpentiny opět budka s toaletami vybavená vysoušečem. Zájezdu Japonců z mikrobusu musela stačit zbývající kapacita, nedali jsme jim šanci. Vysušení jsme sjeli dolů do zátoky Sværfjorden. Poslední kilometry podél fjordu nebraly konce. Konečně jsme dojeli až do kempu v Dragviku.

Sognefjord

Tábořiště kempu v Dragsviku nebylo ideální, ale bylo zde pěkné prostorné zázemí a velká kuchyňka, kde se dalo nasnídat. Abychom usušili stan, museli jsme ho sbalit pod střechou u sociálek. Hned vedle kempu bylo přístaviště trajektu. Když jsme výběrčímu řekli, že budeme platit kartou, tak jako na předchozích trajektech, mávl rukou a že to až na lodi. Jenže na lodi za námi nikdo už nepřišel, tentokrát jsme jeli nevinně zadarmo.

Sluníčko, konečně! Mraky se jako zázrakem roztrhaly a slunce nás doprovázelo na pobřeží Sognefjordu. Dlouho jsme jeli podél fjordu prakticky po rovině, byla to relativně odpočinková etapa. Sognefjord je nejdále do vnitrozemí zasahující fjord, bezmála 200 km od hlavního pobřeží. Taková zvláštní situace. Byly jsme u moře a paradoxně daleko od něj. Do Sogndalu prokutali nedávno tunel. Tunel obchází patrně nejširší cyklostezka na světě, vedená po bývalé hlavní silnici. Ve městě jsme doplnili zásoby a přes nevýrazné sedlo se přehoupli do Kaupangeru. Cestou jsme minuli malý skanzen, jehož návštěvu jsme nestihli, protože jsme chtěli před odjezdem trajektu stihnout ještě prohlídku zdejšího dřevěného sloupového kostela (stavkirke). V této oblasti je jich několik, ale my jsme neměli čas zajíždět naslepo spousty kilometrů do údolí k jiným mimo trasu. Sloupové kostely pochází již ze 12. století, jsou to jedny z nejvzácnějších památek. Jeden z těch v kraji Sogne og Fjordane je dokonce na seznamu památek UNESCO. Tento zase byl údajně z nich nejvyšší.

Trajekt do Lærdalu měl značné zpoždění. Připlul nacpaný autobusy, jejichž naloďování nejspíš způsobilo problémy a zavinilo pozdní příjezd trajektu. V Norsku je ale naštěstí dlouhý den, tak nebylo kam chvátat. Ubytovali jsme se v pěkném, ale hodně plném kempu. Prohlídku městečka jsme si nechali až na ráno.