Po ránu jsme se vydali do Kamniku. Je to pěkné městečko se starobylým jádrem, malým hradem, zámečkem a klášterem. U hradu je malý skanzen lidové architektury. Na malé město je toho tady k vidění docela hodně. Od kaple na návrší, se otevírá pohled na město s alpskými velikány v pozadí, ke kterým jsme měli namířeno. Škoda jen, že opar neumožnil dalekou viditelnost. Cesta do nitra Kamnických Alp znamenala opět se přesunout přes kopec. Udělali jsme si přesto malou dobrovolnou odbočku do slepého údolí říčky Kamnišska Bistrica a do stejnojmenné osady na jejím konci. Pramen říčky je mohutný krasový vývěr s velkým jezírkem. Hory kolem dokola tvoří hluboký kotel. Vysoko nad Kamnickou Bistricí se nachází Velika planina, kam se lze nejlépe dostat lanovkou z údolí. Na planině je možné spatřit staré bače a salaše; bohužel s naloženými koly se nedá dostat všude. My jsme museli návrší objet dokola.
Na další cestě se naše skupina rozdělila. Martin vzdal vyšší sedlo po šotolině a s Jirkou jeli po hlavní silnici přes Stari Grad, zatímco já s Janou jsme jeli po vedlejší cestě přes sedlo Volovjek krásnou přírodou. Sešli jsme se na minutu přesně v Luče, malé obci v údolí horní Savinje, cíli této etapy. Lepším cílem a východiskem pro další den by byla o několik kilometrů vzdálenější Logarská dolina, ale zde minulou sezónu kemp zrušili, takže jsme byli nuceni zůstat zde.
V našem programu byl naplánovaný druhý okruh nalehko. Údolím Savinje jsme vystoupali do Solčavy, východiska túr k vrcholům Kamnišských Alp. Odlehčené kolo se mi najednou zdálo nějaké podezřele nestabilní. Bližší průzkum zadního pláště potvrdil domněnku, že není něco v pořádku. Nezbývalo mi než se vrátit zpět do Luče, kde jakousi shodou náhod měli v místním železářství plášť potřebných rozměrů. Byl to sice „slajk“ a okraje měl krásně bílé, jako bývají kola nablýskaných veteránů. Na prašné cesty, které ještě byly před námi, se vůbec nehodil, ale bylo to jediné řešení, jak dojet. Mé pláště byly špatné oba. Nové bílé pláště místní značky Sáva zdobily mé kolo až do konce cesty.
Kamarády jsem dohnal až nad Solčavou, na náhorní planině Podolševa, když na mě čekali u kostelíka a skoro nedoufali, že dojedu. Cesta sem byla do odporného kopce a k tomu v polovině skočil asfalt. Společně jsme pokračovali po panoramatické cestě s výhledy na Kamnišské Alpy. Vrcholky hor se neustále ztrácely v mracích a také opar neumožňoval právě ideální výhled do údolí. Pod námi byla vidět i Logarská dolina, krásné alpské údolí, kam jsme měli také namířeno. Všude na alpských pastvinách se pasou krávy a nerozlučně patří ke koloritu hor. Když se u cesty objevil poutač jedné ze salaší „Kislo mleko, domaci sir“ nemohli jsme odolat. Sýr, který jsme zde koupili, nám chutnal ještě několik následujících dní. Po chvilce váhání jsem se pustil do onoho avizovaného kyselého mléka a jogurtu. Milovníkům mléčných výrobků prozradím, že to byla bašta. Kdo podobné jídlo nerad, ten neví, o co přichází. ;-)
Salaš ležela kousek od státní silnice z Logarské doliny do Rakouska a nedávno na ní dokončili nový asfaltový povrch. Vjezd do Logarské doliny je zpoplatněný, ale opět pouze pro auta. Logarská dolina je dlouhé údolí do nitra Kamnišek a v jejím závěru teče několik desítek metrů vysoký vodopád Slap Rinka. Dojeli jsme na konec a rozděleni na dvě skupiny se šli k němu podívat. Já s Janou jsme šli jako druzí. Právě když jsme došli k vodopádu, nad horami zahřmělo. Obratem jsme se otočili a valili zpět ke kolům. To co Jirka s Martinem jsme absolvovali za třetinu času. Z obavy o naše foťáky bez obalu jsme brali stezku poklusem. Sotva jsme se schovali pod slunečník u občerstvení, strhla se průtrž mračen s kroupami, jakou jsme již dlouho nezažili. Inu, počasí v horách umí být zrádné. Po dešti opět svítilo slunce a vrátili jsme se pohodovým sjezdem až do kempu, kde mimochodem nespadla ani kapka.
Zkušenost z předchozího dne nás odradila vystoupat na Podolševu jako den předtím, jenže to byla jediná cesta, kterou se dalo pokračovat. Nakonec jsme odhlasovali okruh po nám již známé panoramatické cestě, čímž se nám denní etapa protáhla o několik kilometrů. Počasí stále nebylo nijak zvláštní, mraky se kolem kopců podezřele honily a každou chvíli jsme čekali, že začne pršet. Překonali jsme hřeben a ocitli se v kraji, kterému místní říkají Koroška. V Črné pod Koroškem jsme našli upoutávku na zajímavou atrakci, o které nám v kempu vyprávěl jeden Čech. V bývalých rudných dolech mají zvláštní prohlídku pro horské cyklisty. S čelovkou se vypravíte do podzemí a jedete štolami několik kilometrů na kole. Vyzkoušet tuhle raritu jsme neměli šanci, zabere to půl dne.
Bylo nám podezřelé, že po široké silnici, která je v mapě jako hlavní nejezdí žádná auta. Také nám nějak nesedělo, že podle mapy jsme měli být už dávno na šotolině. Za chvíli jsme to pochopili. Pravděpodobně poslední prašný úsek na hlavní silnici právě procházel rekonstrukcí za provozu. Až přijedeme za pár let do Slovinska, možná už na žádné prašné cesty nenarazíme. Sedlo Sleme mělo jenom něco málo přes 1 000 metrů nad mořem a následoval odtud sjezd až do města Velenje, kde sídlí známá továrna na bílou techniku značky Gorenje. V přeplněném kempu u jezera jsme našli asi poslední volné místo. Právě zde probíhalo mistrovství světa modelů lodí. Po hladině neuvěřitelně protivně pištěly motorky lodí řítících se rychlostí skutečného člunu, celý kemp byl v obležení národních týmů, ale hlavně jsme si za tento komfort museli připlatit 100 %.