Jihovýchodní Alpy 2004

1. částRakouské Alpy

Cesta do Alp

Rok 2004 patřil ve střední Evropě k těm chladnějším a vlhčím. Na výpravu jsme se tedy vydávali s obavami o počasí. Cestou do výchozího bodu naší cesty jsme za okny vlaku pozorovali mraky oblizující vrcholky kopců a kapky deště na skle, které nevěstily nic dobrého. Z téměř historického místního vlaku jsme vystoupili na nádraží v městečku Seltztal na řece Enns. Necelou hodinu po našem příjezdu dorazil na stejné nádraží i Jirka z Prahy. A tak jsme začali odpočítávat první kilometry naší cesty. Už jsme byli na dosah prvního kempu u obce Aigen, když z nebe začaly padat kapky. Déšť sílil a naplno se strhl liják právě ve chvíli, kdy jsme míjeli čerpací stanici, pod jejíž střechou jsme se schovali. Po hodině čekání to nevypadalo lépe. Do kempu to bylo pouhý kilometr, ale stavět stan v rozmáčené trávě hned na první noc se nám nechtělo. Začali jsme se tedy pídit po alternativním ubytování. Uspěli jsme na agroturistickém statku, pár metrů od benzínky, kde se paní zželelo promočených cyklistů.

Přes Nízké Taury (Niedertauern) do údolí Muru

Na druhý den ráno přestalo pršet. Na cestách stálo po celonočním dešti stále hodně vody. Ještěže cyklostezka podél řeky Enns byla v našem úseku víceméně asfaltová. Nepršelo, ale okolní kopce stále byly zahaleny v mracích. Silnice, kterou jsme začali stoupat do jednoho z těch mraků, nese název Erzherzog Johann Strasse. A jak už to u alpských sedel bývá, z počátku to bylo docela rozumné stoupání. V jedné stylové alpské hospůdce jsme si stihli dát i polévku na zahřátí. Poté jsme ale vjeli do mraku, kolem dokola byla samá mlha. Informační tabule podél cesty dávaly tušit, že zde bude za slunného počasí úžasný výhled do kraje. Vedla tudy i stará římská cesta, ale na to, abychom zde zastavovali, jsme moc náladu neměli. Čím více jsme se blížili k vrcholu sedla Sölkpass začaly se drobné kondenzující kapky měnit v déšť. Zachránila nás kaplička na vrcholu sedla, kam jsme se na chvíli uchýlili a psychicky připravovali na sjezd v tomhle marastu. Pod kopcem se situace zlepšila. Za námi v mracích bylo první alpské sedlo a na obloze se objevilo kupodivu i slunce. Na noc jsme zůstali v kempu v údolí Muru.

Údolím Muru do Gulktárských Alp (Gulktaler Alpen)

Cesta proti proudu Muru po Murské cyklostezce připomínala tak trochu dráhu lochnesky. Podle mapy jsme měli nastoupat údolím nějakých 200 výškových metrů, ale díky neustálým vlnám nahoru a dolů jsme stoupli možná jednou tolik. Martin byl skoro odhodlán jet po státní silnici, neboť zásadní stoupání nás teprve čekalo. Hlavní ale bylo, že svítilo slunce. Údolí Muru je velmi malebné a cestou je na co se koukat. Dokonce jsme potkali i místní údolní úzkorozchodku.

V údolí Bundschuh se historicky těžila železná ruda. Dodnes bývalou těžbu připomíná stará vysoká pec. Údolím jsme vystoupali do sedla u chaty Dr. J. Mehrl-Hütte. Na jihu, tedy v našem směru, bylo poznat, že prší. Tam někde jsme ale měli v plánu nocovat! Z horské obce Innerkrems začíná placená silnice přes národní park Nockberge. Auta, která přijížděla k mýtu, byla celá mokrá. Naše naděje na původně plánovaný bivak se začaly rozplývat. Hned u první chaty jsme na parkovišti rozmýšleli co dál. Z hor se ozývalo dunění hromů a bylo jasné, že pokračovat nelze. A tak jsme tu strávili noc pod střechou.

Nockalmstrasse

Pohoří Nockberge dostalo svůj název podle oblých holých vršků, připomínajících nočky. Stejnojmenným národním parkem vede mýtná silnice Nockamlstrasse, která překonává dvě sedla ve výšce těsně nad dvěma tisíci metry nad mořem. Mimochodem, cyklisté samozřejmě za průjezd nic neplatí.

Do prvního sedla nebyl problém se dostat vzhledem k počáteční nadmořské výšce. Po obloze se zase divoce honily mraky, ale nepršelo. Navrchu ovšem příšerně fučelo a bylo jen pár stupňů nad nulou. V sedle jsme se tak nemohli ani pořádně zastavit. Fukar neustal ani při sjezdu dolů. Protože vítr byl boční, bylo velmi těžké udržet stabilitu. Zatímco jsme se skryli za kopcem, vítr rozehnal mraky a najednou bylo zase teplo. Ve sjezdu jsme se krátce zastavili u lázní zvaných Karlbad, kde provádí velmi zvláštní léčebnou kúru ve zdejších horkých pramenech. Před námi bylo druhé sedlo. Po krásné hladké silnici jsme polykali výškové metry docela statečně. Sedlo nakonec bylo také zdoláno.

Se znepokojením jsme pozorovali mraky, které se opět honily nad námi. V silném větru jsme se rozjeli dolů. Jen pár metrů pod vrcholem došlo v poryvu větru k mé kolizi s Martinovým kolem. „Přistál“ jsem na Martinově přívěsném vozíku, který se kompletně zdeformoval a držák mé přední brašny při pádu rupnul v půlce. Překvapivě rychle se Jirkovi podařilo stopnout auto, které Martina i s kolem svezlo pod kopec. Dole pod kopcem jsme vozík „poskákali“ a podařilo se nám ho dostat do jakžtakž pojízdné formy. Zatímco na obloze opět svítilo slunce, nálada v týmu klesla na bod mrazu. Pokusy najít někoho, kdo by vozík opravil, byly naprosto bezúspěšné a také sehnat rozumnou a levnou přední brašnu, nebo alespoň náhradní držák, rovněž. U jezera Afritzer See padaly různé návrhy na řešení situace, včetně možností předčasného návratu. Žádná kaše se ale nejí tak horká…

Přes Karavanky do Slovinska

Ráno jsme sjeli do údolí Drávy, dalšího cyklisty vyhledávaného údolí. Stejně jako v předchozích dvou údolích jsme se ale po cyklostezce vydali jen malý kus a ještě proti proudu. Následně zase překonali další sedlo. Nejprve ale bylo třeba vyřešit problém s vozíkem a brašnou. Do Villachu, relativně velkého města, jsme vkládali naděje. V informacích nás vybavili mapou a tipy na tři cykloobchody a opravny. Hned první byla velká opravna, ale na nestandardní požadavek opravy držáku na nás koukali jako na blázny. V obchodním domě byla šance nulová a zbývala třetí prodejna na kraji města. Ani zde jsme neuspěli, ale alespoň nám poradili, kde najdeme zámečnickou dílnu. Tu jsme po chvíli hledání opravdu našli. Zvenku moc důvěry nevzbudila, ale dobrý člověk uvnitř nám pomohl. Vozík trochu srovnal a poradil si i s mým prasklým plastovým držákem přední brašny. Naděje pro úspěšné pokračování opět vzrostly.

Do Slovinska vede cesta přes sedlo zvané německy Wurzenpass, slovinsky Korenecké sedlo. Hned na začátku stoupání nás přivítala tabule 18 % – 3,5 km. Opravdu úžasný kopec! Stoupání se nijak neodlišovalo od jiných kopců a říkali jsme si, že s tou cedulí se museli splést. Pak ale následovalo upozornění pro auta, aby zařadila na jedničku. Proč, to jsme pochopili za zatáčkou vracečkou, obandážovanou trojitou vrstvou pneumatik z traktorů. Před námi byl kilometr doslova šikmé střechy, poctivých 18 % to patrně bylo. Kdo zastavil, ten neměl skoro šanci se s naloženým kolem rozjet. Opravdová zrada teprve přišla o kus dále. Než jsme se dostali navrch jinak relativně nevysokého sedla, silnice dvakrát klesla v bočních údolích o desítky metrů. Konečně jsme ale byli na vrcholu. Slovinský strážce hranic si jen znuděně zívnul, poté jsme mu ukázali naše občanky, a už jsme sjížděli do údolí řeky Sávy s nádherným panoramatem Julských Alp, kterému vévodil nejvyšší vrch Triglav. Do kempu Gozd-Martuljek z Kranjske Gory nás dovedla cyklostezka položená na tělese bývalé železnice. Noc pod horami byla studená, ale nálada mezi námi se zlepšila.