Jihovýchodní Alpy 2004

2. částJulské Alpy

Přes sedlo Vršič

Slovinské hory nás přivítaly přívětivěji než rakouské. Probudili jsme se do slunného rána. Po cyklostezce jsme se vydali zpět do Kranjske Gory, kde začíná legendární „Gorska cesta čez Vršič“. Před námi bylo nějakých 800 výškových metrů, které bylo potřeba zdolat za necelých 12 kilometrů. Slunce na obloze nám dávalo šanci, že alespoň tentokrát ze stoupání budeme něco mít a nemýlili jsme se.

Silnice na Vršič je zajímavá tím, že číslované zatáčky jsou vydlážděné kostkami. Prakticky celou cestu jsme pozorovali panorama okolních hor. Všech 24 zatáček jsme zdolali i s přestávkami za tři hodiny. Dalších 26 zatáček nás čekalo nyní dolů do Trenty. Sjezd stál opravdu za to, výhledy do údolí Soči byly naprosto jedinečné. Zdola od Trenty jsme nechápavě hleděli zpět do míst, odkud jsme přijeli a přemýšleli, kudy ta silnice stoupá nahoru. Shodli jsme se, že jsme zvolili pro překonání sedla správný směr.

K pramenům Soči jsme z časových důvodů nezajeli, ale navštívili jsme jinou zajímavost. V jednom z bočních údolí směrem k italské hranici, v úzké soutěsce se nachází pevnost Kluže, která připomíná spolu s nedalekým hřbitovem u Bovce těžké boje na frontě první světové války. Dále po toku Soči se nachází ještě jedna připomínka těchto bojů a to v Kobaridu, kde byl náš další kemp.

Přes Brdo k Bohinjskému jezeru

Ve srovnání s předchozími dny je údolí Soči za Kobaridem široké a cesta se jen nepatrně vlní až do Mostu na Soči, kde jsme odbočili na východ. Naším cílem bylo objet Julské Alpy z jihu a vrátit se do kotliny v nitru hor. K tomu bylo třeba překonat další sedlo. Silnice podél říčky Bača lemovala železnici, která v obci Podbrdo mizí v tunelu a vyloupne se až na druhé straně v Bohinjské Bistrici [bochyňské]. Co vlak zvládne za pár minut, my jsme překonávali přes kopec podstatně déle. Cesta údolím nebyla moc záživná, pracně jsme hledali i místo pro polední odpočinek. Jediný úsek, kde se otevřel výhled do krajiny, byl u Zgornje Sorice. Jinak cesta vedla neustále lesem až na vrchol Bohinjského sedla, které je také zarostlé. Pro toho, kdo ve Slovinsku nikdy nebyl, je třeba sdělit, že ještě v době této naší cesty byla spousta vedlejších silnic stále šotolinových. Podle mapy tak mělo být i klesání do Bohinjské doliny. Šotolinových úseků ale poslední dobou rychle ubývá, a tak jsme měli štěstí; Bohinjské sedlo již bylo dokončeno a odměnou na závěr dne nám byl předlouhý sjezd prakticky až do kempu. Věděli jsme, že polovinu této cesty pojedeme později zpět a tak jsme si již promítali rozložení sil.

Planina Pokljuka

V kempu v Bohinjské Bistrici jsme zakotvili na dvě noci. Výlet na náhorní plošinu Pokljuka jsme měli připravený nalehko, tedy bez bagáže, a jako okružní. Po ránu jsme dojeli údolím Sávy-Bohinjky do Bledu, noblesního alpského rekreačního střediska, které si za své letní sídlo zvolil i bývalý jugoslávský vůdce Tito. Uprostřed Bledského jezera je malý ostrůvek s kostelíkem, ke kterému vozí turisty na loďkách. Jiní turisté shlíží na městečko z vyhlídky od hradu nad jezerem.

Stoupání na náhorní planinu nás za ostrého slunce pěkně zapotilo, nevyhnuli jsme se ani 18% úseku. Náhorní planina Pokljuka je převážně zalesněná, protkaná prašnými cestami, které vedou k horským pastvinám s roztroušenými dřevěnicemi pastevců. Přestože jsme byli v národním parku, na většinu nezpevněných cest byl povolen vjezd automobilům a ty po nich samozřejmě také jezdily. Cizinci, nezvyklí na tento povrch, jezdili vesměs pomalu, ale místní si to kolem nás často prohnali plnou rychlostí, takže jsme po průjezdu auta vždy na chvíli zmizeli v oblaku prachu. Z planiny Pokljuka jsme sjeli úzkou silničkou svažující se zpět do Bohinjské doliny kolem četných pastvin, salaší a luk s tolik pro Slovinsko typickými sušáky na seno. Bohinjské jezero se rozkládá v sevření okolních vysokých hor. Do jeho vod ústí říčka Savica, která pramení v samém závěru doliny, kde padá po skále 70 metrů vysokým vodopádem. Až na kole jsme se k vodopádu nedostali, na vyhlídkovou plošinu vede přes 500 schodů. Cesta sem se ale vyplatí, na druhou stranu se totiž otevírá daleký pohled zpátky do doliny.

Z Julských Alp do Kamniku

Z Bohinjské doliny jsme měli namířeno dále na východ. Po stejné cestě, jakou jsme sem přijeli, jsme vystoupali na Bitenskou planinu. Za námi se naposledy otevřelo panorama Julských Alp i s Triglavem. Na několika následujících kilometrech jsme si opět vyzkoušeli prašnou šotolinovou cestu, tentokrát s plně naloženými koly. O míjejících nás automobilech a oblacích prachu jsem už jednou psal. Na druhou stranu, pokud by zde byl asfalt, dá se očekávat, že provoz by tu byl mnohem vyšší, takže své výhody prašné cesty také mají.

Údolí Sorice nás dovedlo do starobylého města Škofja Loka. Staré náměstí je pěkně opravené a nad městem stojí hrad, jehož nádvoří lemují kolem dokola erby nad podloubím. Jeli jsme dál rovinatou krajinou. Podle sílícího provozu na silnicích byla poznat blízkost hlavního města Lubljaně. Na obzoru se rýsovaly Kamnicko-Savinjské Alpy. Právě jsme se stihli schovat, když od hor přišla bouřka. Cílem této přesunové etapy bylo městečko Kamnik na úpatí hor. Bylo to další zajímavé místo na trase. Prohlídku města jsme nechali na ráno. Stany jsme postavili v malém kempu na okraji města a vzápětí začalo opět pršet.