Krajina Cserhátu nás nijak zvláště nenadchla. Nějak se nám celý den nedařilo najít žádný pěkný fotografický záběr. Možná jsme byli také trochu unavení z horkého počasí a neustálé jízdy nahoru dolů. Co nás zde zaujalo, byly opět dvojjazyčně pojmenované vesnice – maďarsky a slovensky. Slovenštinu jsme tady ale neslyšeli. Na trase přes Cserhát jsem ostatním naplánoval terénní zkratku. Zvláště Martinovi se sice dvakrát nezamlouvala, ale na druhou stranu jsme si s ní ušetřili několikakilometrovou okliku po silnicích a stihli včasný příjezd do dalšího historického města. Ve Vácu, městě na Dunaji, se podobně jako v Egeru nachází velký klasicistní chrám, historické náměstí a vítězný oblouk. Po parném dni nás ale více zlákala možnost vykoupání v místním koupališti. Dali jsme si ještě večeři na nábřeží a večerním přívozem se dostali na ostrov, kde jsme hledali kemp, který byl nakonec až na druhém břehu Dunaje.
Z kempu jsme se vydali jižním směrem po známé Dunajské stezce na pravém břehu Dunaje do městečka Szentendre. Na silnicích byla znát blížící se aglomerace hlavního města. My jsme však měli namířeno na druhou stranu od Budapešti – na sever, zpátky do hor.
Visegrádské hory byly nedávno vyhlášeny národním parkem a díky tomu zde byla řada dříve veřejných silnic uzavřena. Po jedné takové pohodové silničce jsme se dostali až do vrcholových partií tohoto pohoří. Podél cesty rostly ostružiny velké jako palec a počasí nám vysloveně hrálo do noty. V mapě jsem objevil, že budeme míjet nějakou vyhlídku. Pár desítek metrů pěšky z hlavní cesty nás dovedlo ke skále Ferenczy-szikla, odkud byl pěkný pohled na Visegrádské hory. Následoval úsek po vrstevnicové cestě uprostřed lesů. V jednom místě, kde se cesta lomila kolem kopce se nám najednou otevřel skvělý výhled na Dunajský ohyb. Hrad Visegrád se rýsoval v dáli na vrcholku jednoho z kopců nad mohutným tokem Dunaje. Podobně jako na Mátře, i tento výhled zřejmě zanedlouho zaroste. O kus dál následoval dlouhý sjezd z hor k Dunaji.
Ezstergom (Ostřihom) je významné historické město. Naprosto suverénní dominantou města je obrovská klasicistní bazilika, která ční na vrchu nad Dunajem. V této katedrále byl korunován i první maďarský král Štěpán (István), což dnes připomíná moderní sousoší na vyhlídce u katedrály. Bazilika je volně přístupná, ale za relativně malý peníz se dají navštívit expozice klenotů, krypta nebo vyhlídkový ochoz kolem mohutné kopule. A právě ten jsme si nemohli nechat ujít. Ochoz je zřejmě dodatečně vybudovaný a skýtá naprosto jedinečný kruhový výhled. Shora bylo vidět celé město, Dunaj i sousední Štúrovo na druhém břehu. Ve stínu katedrály se nacházejí v Ostřihomi i další neméně zajímavé stavby různých stavebních slohů, např. několik rokokových paláců a barokních kostelů, které jsou však povětšinou méně zachovalé.
Zajímavostí Ostřihomi je také hraniční železný most přes Dunaj, ze kterého je jedinečný pohled na baziliku. Most je dostupný z maďarské strany, celnice je až na Slovensku. Sám most je fascinující konstrukcí. Stával tu až do druhé světové války, kdy byl zničen bombardováním. Po válce nebyl obnoven a ještě v roce 2000 se jezdilo na Slovensko přívozem. Přívoz jsme ještě zažili na naší minulé cestě, kterou jsme končili úplně na stejném místě. Most tu tehdy připomínaly jen dva krajní oblouky. Pak bylo rozhodnuto o jeho dostavbě. Poslední noc v Maďarsku i na cestě jsme skončili v osvědčeném kempu s bazénem nedaleko.
Z Ostřihomi jsme se po ránu vydali přes most do Štúrova Nádraží se nachází až za městem. Při čekání na vlak bylo slyšet jenom maďarštinu. Velká část obyvatel zde totiž hovoří maďarsky a tak se maďarsky mezi sebou baví zaměstnanci železnice i cestující. Slovensky komunikovali všichni snad pouze s námi. Ze Štúrova nám jel přímý vlak až do Břeclavi. S jedním přestupem jsme se tak pohodlně dostali až do Brna.
Z téhle výpravy jsme byli trochu unavení. Rozhodně nás ale neodradila od dalších plánů. Už vlaku jsme si byli jisti, že příští rok se zase vydáme jinam a opět s bagáží…