Slovensko a Maďarsko 2003

2. částVýchodní Slovensko

Dobšinská ľadová jaskyňa

Ráno jsme ani nedojeli k bráně kempu a … už tu byl další průšvih. Tentokrát ale ne díky počasí. Jirka zjistil, že se svým pláštěm daleko nedojede. Vzhledem k tomu, že vlak měl jet za hodinu, nebylo moc času na řešení situace. Bylo nutné zajistit opravu ještě „v civilizaci“. V horách bychom se servisu dopátrávali hůře. Naštěstí si o den dříve Petr ve Zvolenu všiml velkého cykloservisu, a proto jsme věděli, kam máme jet. Museli jsme tedy znovu přes město, kde Jirka koupil nový plášť a pak jsme šupem pádili na nádraží.

Cestou vlakem jsme smutně za oknem pozorovali krajinu, kterou jsme měli projíždět na kole. Počasí bylo stále hrozné, zataženo a vyhlídka na lepší v nedohlednu. Z vlaku jsme vystoupili ve stanici Dobšinská ľadová jaskyňa. Byl to bleskový výstup. Bagáž zůstala po odjetí vlaku rozházená po perónu. „Hurá, jsme alespoň zpátky na plánované trase!“, radovali jsme se. Rozhodli jsme se pro prohlídku jeskyně. Mezitím, co ji první skupina absolvovala, podařilo se druhé úplně dosušit stany. Konečně totiž vysvitlo slunce a hned bylo tepleji a veseleji. Když jsme začali zavlhlé stany rozbalovat, okamžitě jsme byli upozorněni, že na tomto místě se stanovat nesmí. To jsme ale neměli ani v úmyslu.

Do kempu v Hrabušicích to není od jeskyně daleko, ale jediná cesta vede přes sedlo Kopanec. Odpočatí z neustálého vožení se vlakem ;-) bylo sedlo, které je navíc z jižní strany nižší, celkem pohodovou záležitostí. Nebylo nám však dopřáno užít si dlouhého sjezdu. Opět se strhla intenzivní přeháňka, která navíc přišla velmi nečekaně. Naší „výhrou“ byl hotel Slovenský raj, který jsme náhodou objevili u cesty před Hrabušicemi. Hotel má dost hvězdiček, proto jsme vyslali Martina na průzkum restaurace. Ceny byly nižší, než jsme předpokládali, úroveň obsluhy úplně skvělá a jídelní lístek samá dobrota, včetně všech tradičních slovenských specialit. S plnými žaludky jsme sjeli těsně před setměním do kempu.

Slovenský raj

Už v původním plánu jsme počítali s jednodenním pěším výletem do Slovenského ráje. Pěším proto, že se zde na kole moc jezdit nedá. Ráno jsme se tedy vydali na túru. Celé území Slovenského ráje je chráněno jako národní park a vyznačené turistické trasy vedou neobvyklým způsobem přímo kaňonovitými koryty potoků po žebřících a stupačkách. My jsme vystoupali na náhorní plošinu po žluté značce údolím, nebo spíše kaňonem, zvaném Stredné Piecky. Příroda je ve Slovenském ráji sice fantastická, ale také je tu neskutečně mnoho turistů. Došli jsme mezi davy na místo zvané Kláštorisko, pomyslné centrum Slovenského ráje. Atraktivitě místa odpovídaly i ceny v místní nepříliš komfortní restauraci. Raději jsme proto zvolili prohlídku ruin kláštera, na jehož částečné obnově zde pracují dobrovolníci.

To nejzajímavější ze Slovenského ráje jsme měli v tu chvíli teprve před sebou. Čekala nás soutěska Prielom Hornádu. Turistická značka se tu vine podél skal nad bouřící vodou Hornádu a kličkuje po lávkách z jednoho břehu na druhý. Místy je třeba překonávat skály na stupačkách nebo pomocí řetězů, často docela vysoko nad hladinou. Ani ne v polovině cesty to zase přišlo – bouřka! Přečkali jsme ji schovaní u chat. „Toho deště se snad nezbavíme“, říkali jsme si. Trochu otrávení jsme pak pokračovali zbytek soutěsky. Rozblácená cesta po silném dešti nám na náladě nepřidala. Přesto se alespoň na pár minut ukázalo slunce. Došli jsme na konec soutěsky pěkně zablácení. Chtěli jsme jít na večeři do hotelu jako o den dříve, ale v tomhle stavu? Bylo pozdě a tak jsme museli jít rovnou. V hotelu už na nás čekal Vašek, nový účastník výpravy.

Ranní slunce na vymetené obloze nás přesvědčilo na druhý výlet, tentokrát po zelené značce údolím Suchej Bielej. Vzhledem k tomu, že několik předchozích dní pršelo, byl stav vody vysoký natolik, že v místech, kde se běžně dá projít suchou nohou, jsme se brodili. Někteří jedinci se ze začátku pokoušeli nenamočit si boty, ale nakonec zjistili, že se tomu stejně neubrání a skončili v korytě. Tohle údolí bylo daleko zajímavější a také náročnější než předchozí. Žebřík následoval jiný žebřík a procházelo se doslova přímo vodopády.

Po návratu do kempu Petr s Darčou rychle sbalili svůj stan a vydali se na nádraží do Popradu, odkud odjeli vlakem zpět do Brna. Hlavní skupina se vracela opět přes sedlo Kopanec. Před Stratenou jsme nevynechali objezd silničního tunelu jako v Alpách a projeli si překrásnou soutěsku. Také silueta kostelíku v obci Stratená a bílé skály v pozadí nám tak trochu připomněly atmosféru Vápencových Alp v Rakousku. Přes menší sedlo jsme dojeli do Dedinek, malé obce na břehu přehrady Palcmanská Maša. Teprve zde jsme se dostali zpět do našeho původního časového plánu.

Sloveské Rudohorie a Slovenský kras

Z Dedinek je možné se dostat do Rožňavy přímým sjezdem. Záměrně jsme ale zvolili okliku přes sedlo Hnilec. Odměnou za stoupání byl dlouhatánský sjezd, který se zdál být nekonečný. Zastavili jsme se až v obci Betliar, kde se nachází známý a velmi dobře udržovaný zámek s rozsáhlým parkem. Část z nás se vydala na zajímavou prohlídku. Dalším městem na trase byla Rožňava. Podle úpravy náměstí a čistoty bylo poznat, že se tu připravovali na návštěvu papeže. Před i za Rožňavou nám bohužel nezbylo než jet po hlavní silnici, ale cesta naštěstí docela rychle uběhla.

Ještě než jsme z hlavní silnice odbočili, zastavili jsme se u mauzolea Andrássovců v Krásnohorském Podhradí, nad kterým se také tyčí dominanta hradu. Na jeho prohlídku už nám žel čas nezbyl. To už jsme ale přijeli do Slovenského krasu. Ve stoupání jsme projeli několik vesnic, které mají dvojí název – slovenský i maďarský. Maďarštinu tu opravdu bylo slyšet všude.

Za Bôrčianským sedlem jsme sjeli do Zádielskej doliny, hlubokého kaňonovitého údolí. Zde jsme plánovali přespat ne zcela korektně „nadivoko“. Co jiného, když nejbližší kemp je přes dvacet kilometrů zpátky v Krásnohorském Podhradí. Narazili jsme na tradiční problém podpory turistického ruchu v tomto kraji. Na místě bývalého tábořiště je nyní bufet, ve kterém jsme počkali až do setmění. Nakonec se nám podařilo vhodně přespat na terase jedné z chat. Nic špatného jsme snad neudělali. ;-) Po ránu jsme se vydali soutěskou do Zádiela. Škoda, že jsme zde byli tak brzy. Slunce zatím nestačilo vyjít dostatečně vysoko nad okolní skály a nedalo se tak ani pořádně fotit. Překvapilo nás, jak soutěska hodně prudce klesá mezi skalami. Naprosto monumentálně pak působí její okraj.

Ze Zádielskej doliny jsme to měli jen kousek na slovensko-maďarskou hranici. Radost nám tentokrát pokazili celníci, kteří nás odmítli vpustit na maďarské území. Hraniční přechod byl totiž bilaterální (stav roku 2003), což jsme si zapomněli ověřit při plánovaní. Ostatně, napadlo by vás to, když výrazně zapadlejší sousední přechod v Aggteleku byl otevřen bez omezení? Pomalu se začala rozplývat naše představa koupele v termálních lázních v Miskolc-Tapolci. Museli jsme se nějak dostat k hraničnímu přechodu Domica-Aggtelek. Cesty na kole existují pouze dvě: přes Slovenský kras, což by byla sama o sobě cesta na jeden den, a nebo varianta přes Jablonovské sedlo do Rožňavy, což je po hlavní silnici a také dost daleko. Další den ztráty jsme si již nemohli dovolit. Dosprintovali jsme tedy do Moldavy nad Bodvou, odkud jsme přejeli do Plešivce vlakem. A zase jsme skončili ve vlaku, již potřetí. Z Plešivce je to na hranice odporně do kopce, ale nakonec nám vyšla denní trasa skoro stejně dlouhá, jako podle původního plánu.