Slovensko a Maďarsko 2003

3. částMaďarské hory

Miskolc a pohoří Bükk

První kilometry v Maďarsku nebyly nijak atraktivní. Cesta vedla jen nepatrně zvlněnou, naprosto bezlesou krajinou přes řadu vesnic. Právě tento nezáživný úsek jsme měli v plánu vynechat, protože ho Jára s Martinem absolvovali před lety. Ani příjezd do Miskolce, třetího největšího města Maďarska nebyl nic moc. Chtěli jsme si cestu zkrátit po hlavní silnici, ale netušili jsme jednu důležitou skutečnost, že v Maďarsku platí zpravidla na tyto cesty zákaz vjezdu cyklistů. Na objetí téhle silnice po vedlejších komunikacích nebyl čas, pokud jsme měli stihnout ještě v ten den termály. Pokračovali jsme po hlavní silnici v proudu aut po čtyřproudé komunikaci, který sílil s blížící se aglomerací Miskolce. Následoval přejezd celého města. Fuj, opravdu nic pěkného, ale lázně jsme ještě stihli otevřené. :-)

Lázně v Miskolc-Tapolci na jižním předměstí velkého města jsou naprosto unikátní. Tvoří je síť jeskynních chodeb, částečně umělých, ve kterých je tak nad pás vody. Ze stěn tryská termální voda, jsou zde různá odpočívadla s masážemi, dva termální bazénky uvnitř a dva venku s vodou od 32 do 34 stupňů. Já s Martinem jsme tyto lázně znali již z naší předchozí cesty před třemi lety. Pro ostatní byly zajímavým zpestřením.

Na druhý den ráno nás opět čekal přejezd celého Miskolce zpět. V centru nás již při příjezdu zaujal dřevěný kostel. Po vstupu dovnitř jsme zjistili, že se asi jedná o novostavbu anebo o kopii zničeného kostela. Marně jsme se s Martinem dohadovali, zda zde tato stavba byla již před třemi lety, každopádně interiér byl jasně úplně nový. Dostat se do lázní v Lillafüredu znamená projet hlavní třídou a dlouze pokračovat nevzhledným sídlištěm ven z města. Lillafüred, to je především pseudozámecký hotel Palota. Jezdí odtud také úzkorozchodka, dnes již jen jako turistická atrakce. Je pozůstatkem lesní železnice, jakých bylo po Maďarsku dříve povícero. Pohoří Bükk (Bukové hory) tvoří náhorní planinu. Na tu jsme museli vystoupat serpentinami ve stínu bukového (jak jinak) lesa. Kopce v Maďarsku jsou vůbec pohodové. Jak jsme odpozorovali, silnice tu většinou nekříží vrstevnice nijak výrazně napříč, ale raději se dvakrát-třikrát navíc otočí podél kopce než by vozovka nabrala větší sklon.

Náhorní planina Bukových hor je velmi malebná. Zastavili jsme se na místě zvaném Javorkút. Rozložili jsme se na louce nedaleko hospůdky a užívali si konečně pěkné letní počasí. O kus dál, na náhorní planině zvané Nagy-mező lze prý spatřit i daňky v oboře. My jsme toto štěstí neměli, stejně jako před třemi lety. Zato jsme viděli mohutné krasové závrty o průměru několika desítek metrů. Z náhorní planiny měl následovat zlatý hřeb dne, přes třicet kilometrů dlouhý pozvolný sjezd do města Eger. Začátek stál opravdu za to. Sjezd lesní silničkou byl naprosto úžasný. Pokračovali jsme několik kilometrů serpentinami po hlavní silnici s průhledy na hluboké lesy na stráních. Kolem spousty ostružin, které se daly sbírat ze silnice, na které byl minimální provoz.

Idylka ale skončila po chvíli. Martinovi se dostala brašna do výpletu zadního kola. Následoval nepěkný kotrmelec přes řídítka. Až na „pár odřenin“ se Martinovi naštěstí nic vážného nestalo. Nastalo sčítání škod. Osmička na předním kole, zlomený držák řídítkové brašny, která se urvala a letěla před kolo. Odnesla to v ní uložená videokamera, takže na tomto sjezdu také končí náš videozáznam z výpravy. Marně jsme si lámali hlavu, proč nás na této výpravě pořád pronásledují potíže. Havárie předvídala další zdržení, ale na to už nebyl čas, situaci bylo třeba řešit rychle. Proto jsme se já s Janou vydali napřed, zajistit do Egeru servis pro Martina na druhý den ráno.

Eger a podhůří Mátry

V Egeru se nám podařilo najít malý servis kol v garáži jednoho z paneláků, ve kterém hned po ránu Martinovi opravili kolo a ještě dopoledne jsme společně stihli prohlídku historického centra města. V Egeru je známé hlavně okolí náměstí Dobó-tér a také hrad nad městem. Zajímavostí je ale hlavně minaret, nepsaný symbol města, pocházející z doby turecké nadvlády. Údajně se jedná o nejsevernější skutečný historický minaret v Evropě (ten moravský lednický je jen romantickou stavbou a ty moderní související s novodobým rozmachem islámu v Evropě se „nepočítají“). Na minaret vede úzké a strmé točité schodiště, kde se dva lidé nevyhnou, a tak zde pouští turisty jen po skupinkách vždy na určitou dobu. Ve městě je také velká klasicistní bazilika. Právě stavební sloh chrámu je netypický pro církevní stavbu, ale v Maďarsku se nejedná o jedinou budovu tohoto druhu. Podobné stavby jsme viděli cestou ještě dvě.

Krajina za Egerem připomíná naše Slovácko. Cesta je také pořád nahoru a dolů a vede mezi četnými vinicemi. Zastavili jsme i ve vesnici Kisnána se zříceninou bývalého strážního hradu. Ten stačili za poslední tři roky prakticky celý dostavět. Původně jsme měli v úmyslu nejet tímto podhůřím dlouho, ale dostat se na lesní cesty v pohoří Mátra, které by nás dovedly až pod vrch Kekés. Kvůli rannímu zpoždění v cykloservisu ale raději celá skupina jela po silnici přímo do klimatických lázní Mátrafüred k jezeru Sás-tó (Rákosové jezero). Touto částí trasy jsme si s Martinem úplně přesně zopakovali jednu z etap výpravy v roce 2000.

Na vrchol Kekése jsme se navečer vydali jen já s Janou. Kekés je se svými 1014 metry nadmořské výšky nejvyšší horou nejen Mátry, ale i celého Maďarska. Ono se řekne tisícovka, jenže když si vezmete, že na tuhle si šlápnete z maďarské nížiny v nadmořské výšce kolem 100 metrů, už se tak nízká nezdá. Naštěstí i zde platí, alespoň v první části stoupání, již zmíněné pravidlo pro vedení silnic po maďarských kopcích. Výhled z věže na vrcholu byl zamlžen v oparu, ale západ slunce nad Mátrou byl i tak báječným zážitkem.

Z Mátry na vysočinu Cserhát

Od jezera Sás-tó jsme si dali po ránu zahřívací stoupání pod hlavní hřeben Mátry. Po asfaltových silničkách jsme se přesunuli hlubokými lesy až k horskému středisku Mátraszentimre. Cestou se naskytly četné výhledy až do Velké uherské nížiny, která se ztrácela kdesi na obzoru v oparu. Hodně se to tady za tři roky změnilo. Mnoho výhledů již zarostlo a za pár let tu možná nebudou vůbec žádné. Pak následoval sjezd z Mátry, a to byl rovněž zážitek.

Za městečkem Pásztó jsme se dostali do dalšího geografického celku – na vysočinu Cserhát. Tak se jmenuje nevysoká, mírně zvlněná krajina, která se táhne od slovenských hranic na severu až na jih k Dunaji. V jeho severovýchodní části zvané Keleti Cserhát stojí vesnička Hollókő, která byla jako první vesnice na světě zapsaná na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Tvoří ji skupina typických domků, které jsou zajímavé tím, že život v této vesnici se nezastavil a domky mají i nadále své soukromé vlastníky. Nejedná se tedy o žádný mrtvý skanzen. Naopak, ve vsi lze najít ubytování, hospůdku s maďarskou kuchyní nebo keramickou dílnu s originální Palóckou keramikou. Nad vesnicí se nachází zřícenina hradu s pěkným výhledem do okolí.

Po kočičích hlavách, tvořících povrch cest v Hollókő, jsme se vydali nedůvěřivě směrem, kterým byla v mapě označena cyklostezka. A opravdu za vesnicí začala neuvěřitelná stezka pro cyklisty vedoucí uprostřed polí, se zábranami proti vjezdu automobilů na koncích a všech kříženích s polní cestou. Těleso stezky bylo spádované a narovnané, vzorná práce. Jen frekvence uživatelů stezky asi není veliká. Stezku tu asi kdosi postavil v souvislosti s významem místa ke kterému vede, nicméně nezdála se nám nijak udržována. Za pár let možná úplně zaroste při okrajích travou. Stezka nás dovedla do vesničky Rimóc a odtud do města Szécsény. Závěr dne patřil rovinaté krajině podél řeky Ipoly (Ipeľ ) do města Balassagyarmat (Balašské Ďarmoty) po hlavní silnici. V kempu jsme byli úplně sami. Škoda, že správce byl lehce připitý a nedalo se s ním dohodnout na vstupu do sousedního koupaliště, které těsně s naším příjezdem uzavíral.