Slovensko a Maďarsko 2003

1. částZápadní Slovensko

Z Brna na Slovenské hranice

Sraz účastníků výpravy byl naplánován na sobotní dopoledne, tradičně u kostela v Brně-Slatině. Na cestu nás přijeli vyprovodit také někteří kamarádi. Počasí bylo jako vymalované – polojasno a příjemně teplo. Vyjeli jsme zvlněnou krajinou Slavkovského bojiště. Vítr naštěstí nefoukal přímo proti, jako před lety při cestě kolem ČR, kdy nám šlapání proti větru po stejné trase dalo pořádně zabrat. U Lovčiček jsme se vyšplhali s těžkými koly na hřebenovou cestu Ždánického lesa. Ždánický les tvoří přirozenou hranici mezi dvěma významnými kulturními celky na Moravě – Hanou na severu a Moravským Slováckem na jihu. Poté, co jsme zdolali dolík v podobě údolí Kyjovky, ocitli jsme se v bezlesé krajině Moravského Slovácka.

Za Kyjovem jsme minuli řady vinných sklípků. Cesta tady vedla pořád nahoru a dolů, zakončená dlouhým sjezdem do Moravského Písku a Uherského Ostrohu v údolí řeky Moravy. První den výpravy jsme korunovali příjemným koupáním v bývalé štěrkovně na okraji Ostrožské Nové Vsi.

Bílé Karpaty a Myjavsko

Z Ostrožské Nové Vsi jsme nabrali jihovýchodní směr, kterého jsme se drželi prakticky celý den. Tentokrát ovšem vítr změnil směr a foukal přímo proti nám. Navíc jsme měli před sebou hned na úvod dne hodně prudké stoupání, během kterého přišla vhod upravená studánka s chladivou vodou. Studánka se nachází pod vrcholem nad Blatnicí, na jehož vrcholu stojí malý poutní kostel sv. Antonína. Z louky od kostela je pěkný rozhled do krajiny. Vystoupat sem nebyla žádná legrace, ale následný sjezd za to stál. Z Blatnice nám zbývalo jen pár posledních kilometrů na našem území.

Na Slovensko jsme přijeli známým přechodem v osadě U Sabotů, v místech, o která se dlouhé roky vedly spory po rozdělení Československa. Cesta přes Bílé Karpaty byla docela náročná, pořád foukal protivítr a silnice se vlnila nahoru a dolů. Konečně přišel táhlý sjezd do údolí Váhu. Druhý den jsme zakončili v lázeňském městě Piešťany, v němž se léčí pohybové ústrojí vodou z termálních pramenů. V plánu jsme měli návštěvu termálního koupaliště, ale vzhledem k tomu, že zavírací hodina byla podle nás trochu brzká, koupání v termálu se málem nekonalo. Měli jsme štěstí, v kempu byly dva malé termální bazénky, které přišly po upachtěném dni vhod.

Přes hory a doly na střední Slovensko

Před odjezdem z Piešťan jsme nemohli vynechat prohlídku lázní. Mezitím, co jsme si procházeli kolonádu, pokoušel se Martin zjistit, zda není v lázeňském areálu možné navštívit doktora. Již od prvního dne ho trápila bolavá pata. Poté, co zjistil, že nějaké ošetření je tu naprosto bez šance, jsme se všichni vydali z údolí Váhu opět do kopců.

Stoupání na Povážský Inovec je pozvolné, ale táhlé. Když jsme konečně postupně dosáhli vrcholu, stačil jeden malý omyl a už jsme byli v jiném údolí. Všichni sice věděli, že máme jet stále z kopce, nikomu v čele skupiny však nevadilo, že cesta mírně stoupá a navíc jedeme proti proudu potoka. ;-) Ti z nás, kteří si to jako první uvědomili, jeli samozřejmě poslední, a protože signál mobilu v hlubokém údolí logicky žádný nebyl, nezbylo než uprchlíky vpředu dojet. Díky malému zabloudění jsme se dostali až do centra Povážského Inovce a vychutnali si jeho krásnou přírodu. Na správnou cestu se nám po pár kilometrech podařilo připojit. Na ranči v Bojné jsme si potom mohli dopřát polední pauzu.

V údolí řeky Nitry jsme projeli kolem několika chmelnic. Připadali jsme si jako u nás na Žatecku. Jinak další cesta údolím byla nezáživná, takže jsme rádi po několika kilometrech odbočili do Klátovej Novej Vsi pod pohořím Tríbeč. Ve vsi se u cesty nachází renesanční tvrz, ukázková čtvercová stavba nevelkého půdorysu, typická pro tento kraj. Kromě tvrze tu stojí také pěkně opravený barokní zámek. Za vsí jsme sjeli z hlavní silnice do Uhrovské doliny na ještě menší lesní silničku. Cesta pozvolně stoupala úzkým hlubokým údolím, lemovaná jen pastvinou, a poté se v závěru prudce zvedla nad údolí. Stoupání pozdně odpolední dolinou mělo velmi romantickou atmosféru a výhledy na vrchlolu Tríbeče stály za to. Ten den jsme měli skončit v kempu u Veľkých Uhercí. Z kempu se vyklubalo tábořiště bez vody a bez zdroje jídla. Na doporučení kolemjdoucích jsme proto sjeli do vsi na večeři k malému penzionu. Ceny jídla i ubytování byly přijatelné a vidina teplé sprchy před studeným tábořištěm zvítězila.

Zajatci deště

V noci nás probudilo bušení silného deště. Až k ránu déšť ustal. Než jsme napakovali kola, opět se rozpršelo. Pokoje v penzionu jsme samozřejmě mezitím vyklidili, a proto nezbylo než čekat na chodbě až přestane pršet a bude možné vyjet. Ještě nikdy předtím se nám na výpravě nestalo, že bychom během dne vůbec nevyjeli a nepřesunuli se alespoň o kus dál. Tentokrát přestalo pršet až po čtvrté odpoledne. Nízko se valící nepěkné mraky spolu s nevyhnutelným přejezdem pohoří Vtáčnik rozhodly o další noci na stejném místě. Dobře jsme udělali, po návratu z krátké procházky po vsi začalo opět intenzivně pršet.

Ani další den ráno nevypadala situace nijak optimisticky. Sbaleni jsme v chodbě penzionu přehodnocovali naše plány s ohledem na další charakter trasy a předpověď počasí. Po desáté hodině déšť konečně ustal a mohli jsme vyjet. Počasí sice nevypadalo dobře, ale přejezd Vtáčniku do Žarnovice se povedl za sucha. Mraky na obloze nevěštily nic dobrého a definitivně tak padla možnost pokračování přes Báňskou Štiavnici, na kterou jsme se všichni těšili. Chtěli jsme tedy alespoň pokračovat údolím Hronu ke Zvolenu, jenže bezprostředně po rozjetí se opět rozpršelo. Zatímco Evropu sužovaly v tu dobu sucha a po našem návratu byl na Slovensku dokonce vyhlášen zákaz vstupu do lesů kvůli nebezpečí požáru, my jsme uprostřed Slovenska nevěděli, kam se před deštěm schovat.

Naštěstí se dalo do Zvolena dojet i vlakem. Po chvíli se z mraků dokonce vyklubalo i slunce. Přesto jsme ve Zvolenu nějak neměli náladu a vlastně ani čas na prohlídku města. Zvolen jsme proto doslova profrčeli do kempu v nedaleké Kováčové. Vstup na koupaliště po osmnácté hodině byl zdarma a půlhodinka v plaveckém bazénu byla příjemným osvěžením. Náladu nám dokonale spravil malý sedací termální bazének s vodou teplou 40 stupňů. Byl tak právě akorát čas na večeři. Sotva jsme opustili stany, strhla se neuvěřitelně silná bouřka s průtrží a silným větrem, který Martinovi částečně zbortil stan.

Pokud si myslíte, že když jsou v Kováčové lázně, tak tu najdete několik slušných restaurací, jste na omylu. Smůla, podařilo se nám najít jen jediné zařízení, ve kterém jsme se ocitli jako někde hluboko v minulosti. Porce poloviční proti údajům v jídelním lístku, obsluha příšerná a navíc večeře doplněná koloritem neskutečně hlasitých osob, řvoucích na sebe přes čtyřmetrový stůl. Jak jsme vyrozuměli, jednalo se zřejmě o „zasedání“ vedení obce, z čehož vyplývala neochota personálu dotyčné ztišit. Vždyť také vzhled obce svým radním dobře odpovídal…