Slovensko a Maďarsko 2000

4. částPoslední dny v Maďarsku

Eger – město vína a památek

S Pusztou jsme se definitivně rozloučili v Egeru. Toto historické město plné barokních staveb se může pyšnit ještě dvěma zajímavostmi: opravdovým minaretem z doby turecké nadvlády a hradem na návrší uprostřed města. Hrad je spíš upravená zřícenina s jedním zachovalým křídlem hradního paláce. Je však odtud pěkný výhled.

K Egeru se váže ještě jedna historka. Toto město je také vinařským střediskem, známá jsou především červená vína (Egerský bikaver). Podle průvodce je za městem údolí plné sklepů zvané Szépasszeny Völgy, neboli Údolí krásné paní), kde je možno posedět u skleničky vína. Plné parkoviště, dokonce i několik polských autobusů dávaly tušit, že to nebude to pravé. A skutečně, komerce převládala. Ale co s načatým večerem, když už jsme tam byli? Tak jsme do jednoho sklepa zašli, objednali si víno a k tomu něco na zakousnutí. Obsluhující ženská byla vrcholně neochotná a malé slané buchtičky neuvěřitelně předražené. Jen víno bylo dobré, ale zjistili jsme, že do lahve s sebou stojí polovinu. Když jsme tak seděli na zápraží, jediní hosté, začali se kolem nás motat dva kluci s houslemi. Po chvíli začali hrát, ale světe, div se – ne čardáš, ale Večery pod Moskvou a pak nějaký kozáček. Navíc hráli strašně falešně, úplně to trhalo uši. Pak začali hrát do ouška – nakláněli se po jednom k nám a zřejmě čekali, že jim přilepíme bankovku na čelo. Měli smůlu, chlapci. Odhadli nás na Rusy, tak nám chtěli něco ruského zahrát. Rychle jsme dopili a odjeli do kempu, který byl asi nejhorší ze všech, kde jsme kdy spali. A také jeden z nejdražších, ale tak už to bývá.

Intermezzo I: O životě v Maďarsku

Jak se tak pomalu blížil konec naší cesty po Maďarsku, začali jsme si uvědomovat, jak se tam žije. Jednou větou: skromněji než u nás, alespoň ve východní části. Je tam méně aut, ale jakých aut! Asi nečastější značkou je Trabant, a to včetně posledního provedení se čtyřdobým motorem Volkswagen. Je tam spousta Wartburgů, Lad, starých Škodovek, Polských Fiatů a dalších značek (pozn. pro čtenáře, přeneste se prosím do roku 2000!). Nových aut je vidět poměrně málo a když tak jsou to vozy nejmenších kategorií všech značek. No a nákladní auta, to jsou především Ify, Robury a Liazy. Na vesnicích je vidět dost koňských povozů, různých kol-kostitřasů, mopedů a motorek. Dost se chodí z vesnice do vesnice po silnici pěšky. Nevšimli jsme si, a to ani ve městech, velkých „bafuňářských“ domů, nevkusných zámků postavených po vzoru laciných amerických televizních seriálů. Domky jsou spíš menší, skromného zevnějšku a asi i vnitřku. Typický domek je přízemní, se štítem do ulice a na podélné straně se zastřešenou pavlačí. V létě se tam odbývá nemalá část rodinného života - určitě je tam lépe než v rozpáleném stavení.

Návrat do maďarských hor

Z Egeru jsme se podhůřím porostlým révou pomalu blížili k nejvyššímu maďarskému pohoří Mátra. Na rozdíl od Bükku je Mátra vulkanické pohoří a není chráněnou oblastí. Reliéf je proto členitější a lesy se těží. Přejeli jsme Mátru po lesních silnicích od východu k západu. Sjezd z Mátry po kvalitní silnici do údolí řeky Zagyva byl jedním z nejpříjemnějších zážitků. Za řekou jsme vjeli do mírně zvlněné krajiny Cserhátu.

Mířili jsme k vyhlášenému skansenu Hollókő. Tento skansen je částí vesnice, kde jsou domky zachovány v původním stylu. V domcích se však, na rozdíl od našich skansenů, bydlí, nebo je lidé mají jako rekreační chalupy, nebo se v nich prodávají řemeslné výrobky. V jednom z nich jsme viděli nádhernou keramiku. Škoda, že jsme si nemohli na kolech něco takového přivézt. Skanzen, nad nímž se tyčí zřícenina hradu, je zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Cserhát

Cserhát jsme přejeli poměrně rychle. Ve městě Szecsény jsme viděli zámek Szecsényiů, významného maďarského šlechtického rodu. No a v Balažských Ďarmotách (Balassagyarmat) jsme si vzpomněli na Boženu Němcovou, která tam strávila pár let života. Protože se nám dobře jelo a času bylo dost, spojili jsme dvě etapy do jedné. Pokračovali jsme napříč přes poslední pohoří Börzsöny, které obtéká řeka Ipeľ (Ipoly) na své poslední pouti před ústím do Dunaje. Jeli jsme údolím Ipľu několik desítek kilometrů. Viděli jsme v dálce věže jaderné elektrárny Mochovce. Posledních pár kilometrů protíná Ipeľ cíp pohoří Börzsöny pěknou soutěskou. Ústí Ipľu do Dunaje je cennou přírodní rezervací, jakoby zázrakem zachovanou na okraji města Szob. Při západu slunce jsme přijeli k přívozu – a ejhle, už zavírali zábradlí, tak ještě otevřeli a vzali nás s sebou. Prám se dal ihned do pohybu. Jaké to bylo příjemné překvapení, když jsme zjistili, že to ten den byl poslední přívoz. Nevím, kde bychom nocovali. Na levém břehu Dunaje totiž vůbec nebylo kde přespat: v těsném sledu šly za sebou řeka, železnice, silnice, řada domů a strmý sráz. Tak jsme se úspěšně přeplavili a dojeli posledních deset kilometrů do kempu. Ten den jsme ujeli 146 kilometrů.

Intermezzo II: řeky bez mostů

V Maďarsku často velké řeky nepřetínají mosty, ale silnice na dvou březích spojují přívozy. Jeli jsme přívozem celkem pětkrát a téměř pokaždé šlo o jiný technický systém. První přívoz byl nejjednodušší: přes řeku natažené lano, k němu přichycený ponton, který obsluha převezla na druhou stranu rumpálem. Opačným směrem se ponton vrátil proudem řeky. Druhý přívoz byl také ponton přichycený na laně, ale k tomu bylo další vlečné lano, po kterém zařízení pomocí motoru jakoby ručkovalo. Třetí přívoz se už nedržel lana. Byl to člun na boku s kolesem v maďarských národních barvách. Jako Čechy nás může těšit, že koleso poháněl naftový šestiválec LIAZ. No a poslední typ přívozu, se kterým jsme přepluli dvakrát Dunaj, byl velký ponton, ke kterému byl z boku přivázán remorkér.

Po stopách vzniku maďarského státu

Předposlední den jsme nezačali nejlíp. Jirka se probudil s teplotou, nachlazením a rozhodnutím, že jede domů. Jak jsme ho viděli, tak jsme ho ani nepřemlouvali. Vyjel směrem na Ostřihom (Esztergom) a Štúrovo a odtud rychlíkem do Prahy. Asi nejveselejší na jeho návratu bylo podání kola. Napřed vystál frontu u pokladny, načež mu pokladní řekla, že musí napřed podat kolo. Tak šel do výpravny zavazadel, kde mu zřízenec na docela obyčejný kus papíru napsal: „1 kolo“. S tím šel zpátky k pokladně a tam mu teprve vypsali zavazadlový lístek. Pak už šlo vše hladce, do večera byl doma a za chvíli se zotavil.

Jára a já jsme vyjeli na pár kilometrů vzdálený Visegrád. Toto místo je dnes známé především z politiky. Visegrád je významné místo v maďarských dějinách: vždyť až do postavení Budínského hradu tam sídlil uherský král. Tzv. dolní hrad, který byl královým sídlem, je dávno opuštěná zřícenina, kde jsou vyznačené jen obvodové zdi. Hrad se však začíná dostavovat. Že by se časem objevil nový hrad? Dnes je známější horní hrad, který měl obranou funkci. Ční vysoko na skále na místě, odkud je dobře vidět patrně nejhezčí část maďarského úseku Dunaje - Dunajský oblouk (Dunakanyar). Vyšplhali jsme se tam na kolech po strmé klikaté silnici, ten výhled stál ale za to. Horní hrad je pěkná zřícenina, přístupná za vysoké vstupné.

Na tomto místě si dovolím učinit pár kritických poznámek k maďarským zříceninám. Nevím proč, ale Maďaři si libují v jejich dostavbách. Je věcí názoru, co se zříceninami: ponechat svému osudu (Templštejn v údolí Jihlavy), zakonzervovat (Rosa Coeli v Dolních Kounicích), dostavět do romantické podoby (Kokořín) nebo dostavět do nějaké podoby, která je zřejmě úplně nová a vůbec nepůsobí romanticky (Maďarsko). Bohužel, podle mého soudu jsou dostavby v Maďarsku prováděny necitlivě, vznikají různé hybridy a vrcholem je používání litého betonu. Nebudete mi věřit, ale chybějící zdi se dolévají betonem. Takovým způsobem upravené zříceniny hradů, kostelů nebo věží někdy připomínají spíše atomové kryty. Betonování se nevyhnul ani horní hrad ve Visegrádu či známá Šalamounova věž u dolního hradu. Teď už jsme chápali, proč na pohlednice je focena jen z jedné strany. Z místa dávných králů jsme otočili zpět na západ a dojeli do Ostřihomi, posledního maďarského města na své cestě. Ostřihom je známá svou katedrálou, méně už romantickými uličkami starého města. Stojí za to se těmito ulicemi projít a prohlédnout si nádherné barokní a rokokové fasády měšťanských domů. Poslední noc jsme strávili v pěkném kempu plném cyklistů. Kde se tu vzali? To všichni jeli dunajskou stezku. Noc nebyla příliš klidná, protože v blízkosti kempu se odehrávala techno-party. Nejvyšší čas jet domů.

Cesta domů

Ráno jsme vyjeli prvním přívozem. Tento přívoz nebyl ledajaký. Byl to totiž přívoz pohraniční, tedy s celním a pasovým řízením. Ale s tím už se dnes na tom místě nesvezete. Ostřihom se Štúrovem v minulosti spojoval most, který byl spolu se všemi mosty mezi Vídní a Budapeští zničen na konci 2. světové války. Když jsme tudy projížděli, stále z něj jen řada pilířů a pouhá dvě krajní pole. O rok později tu slavnostně most otevřeli a stal se tak posledním, který byl po válce obnoven. Na rekonstrukci čekal dlouhých 56 let. Štúrovem jsme projeli na nádraží, které je daleko za městem. Tam už následovala známá procedura: pokladna, lístek s nápisem „2 kola“, pokladna a pak už jen půl dne čekání na rychlík. Celou tu dobu se nám věnovali místní železničáři, kterým jsme zpestřili nedělní dopoledne. Chvíli před odjezdem vlaku na nás najednou někdo volá česky. Byli to Járovi příbuzní. Vraceli se také z cyklistického putování po Maďarsku. Vyprávěli jsme si, kudy jsme jeli a co jsme viděli. Bylo to prima, řekli jsme si už ve vlaku, a pomalu jsme začali společně spřádat plány na příští rok. Cesta do Břeclavi rychlíkem nám tak rychle uběhla. Do Brna jsme pokračovali osobním vlakem. Poslední kilometry na kole vedly z brněnského nádraží domů.