Slovensko a Maďarsko 2000

3. částMaďarská Puzsta

Nekonečnou rovinou Velké uherské nížiny

Další den následovala dlouhá cesta přes pravou maďarskou Pusztu. Nejprve jsme po silnici sledovali tok Tiszy, řeku jsme však neviděli. Ve vesnicích byla čapí hnízda na téměř každém sloupu. A na každém hnízdě čapí rodinka. Jak jsme jeli, shora na nás hledělo z každého hnízda několik párů očí a dlouhé zobáky mezi nimi. V jednom úseku se nám podařilo najet na hráz Tiszy a jet po ní 15 kilometrů. Řeka Tisza byla regulována na konci 19. století a v té době byly postaveny také hráze, které chrání okolí před záplavou. Čas od času ale stejně dochází k jejich protržení. Na okamžité zacelení hrází jsou připraveny obří stohy proutí, které z dálky vypadají jako proutěné chaloupky. Zblízka ale zjistíte, že není kudy jít dovnitř. Z hrází jsme viděli vesnice, střídala se pole, pastviny s typickými studnami s vahadly i vlhká místa, která se prozrazovala nekonečnými lesy orobinců. Tolik jsem jich ještě v životě neviděl. Mezi hrází a řekou jsou jezera, která zůstala po regulaci řeky. Tyto vodní plochy jsou rájem rybářů, vodních ptáků a vodních rostlin.

Po více než sto kilometrech jízdy po rovině nás začal Jára přesvědčovat, že stoupáme. Výškoměr na mých hodinkách však stále ukazoval statisticky nevýznamný rozdíl 5 metrů, což je jednotka citlivosti měření. Byla to taková fata morgana z celodenní jízdy po rovině. Nakonec jsme ale dojeli do cíle, do centra Puszty – vesnice Hortobágy.

Hortobágy je malá vesnice na staré říšské silnici z Budapešti do Debrecenu. V tomto místě překračuje silnice stejnojmennou řeku úzkým kamenným mostem s devíti oblouky. V minulosti silnice nebyla nijak zřetelně vyznačena a povozy se po Pusztě volně pohybovaly v šířce až jednoho kilometru. K mostu se však musely vždy sjet. A tak na tomto místě vznikla zájezdní hospoda neboli csárda. Hospoda byla v 60. letech obnovena a dnes se tam nabízejí typická maďarská jídla v příjemném stylovém prostředí.

Hortóbagy

Hortobágy dnes nabízí návštěvníkům možnost poznat život pastevců v minulých dobách. Způsob, jakým se zvířata a jejich chov předvádějí, je originální: zaplatíte, nasednete na vůz tažený párem koní a jedete na dvouhodinový okruh Pusztou, která je zde chráněna jako národní park. Zastávky jsou u stájí postavených v místním stylu (dřevěné stavby, rákosové střechy) a u zvířecích stád. A nejsou to zvířata ledajaká: ovce mají zakroucené rohy jako antilopy, prasata mají srst (bagouni), k vidění jsou vodní buvoli, kteří tráví půl dne ve vodě, a bílý skot. Asi nejznámější jsou koně. Všichni jsou hnědí. Jejich velká stáda se volně pohybují po pláních. Jako laik bych je zhodnotil jako poměrně robustní koně se štíhlýma nohama. Údajně jsou to dobří tažní koně, kteří se používali v armádě k tažení kanónů. K vrcholným číslům patří jejich drezúra. Stojící jezdec na pětispřeží je známý z pohlednic, ale to není nic proti tomu ho vidět na vlastní oči. Na konec jsme si ještě mohli zkusit vytáhnout okov vody ze studny s vahadlem, projít koňské stáje a podívat se na hrnčíře, jak mu z kusu hlíny pod rukou vznikne talíř.

Po půldenní prohlídce těchto atrakcí jsme vyjeli napříč pusztou k městu Tiszafüred. Avšak po pár kilometrech Jára zjistil, že má prasklý ráfek zadního kola. Nevypadalo to dobře. Stovky kilometrů od domova, v zemi, kde se nedá téměř s nikým domluvit a s nízkým počtem cyklistů. Usoudili jsme, že Tiszafüred, velké rekreační centrum, nás musí zachránit. Napřed nás poslali do jednoho servisu – byla to dílna a prodejna kol a motorek v garáži rodinného domku. Tam jsme byli rychle hotovi - ráfek neměli. Poslali nás do druhého servisu. O samotě stojící prosklený stánek jsme našli snadno. Majitel byl ochotný a ráfek měl. Bylo odpoledne, řekl, ať Jára přijede za hodinu. Naštěstí jsme kousek odtud našli pěkný kemp. Bylo potřeba rozplést obě kola, ráfek a dráty zepředu vyplést na zadní náboj a nový ráfek dát dopředu. Aby Jára nemusel do kempu pěšky, půjčili mu dokonce kolo. Asi za tři hodiny bylo vše hotovo a kolo bylo připraveno na další cestu.