Slovensko a Maďarsko 2000

1. částSlovensko - stále přitažlivé

První kilometry na Slovensku

Prvních 150 kilometrů z Brna do Bylnice jsme jeli vlakem. Jednu chvíli to vypadalo, že z rychlíku ani nevystoupíme. Černými mračny plnými vody jsme nakonec projeli, a tak jsme mohli na kolech vyrazit za sucha. Za Nedašovou Lhotou jsme přejeli na Slovensko. Bylo vidět, že jsme v jiném světě. Ve vesnicích nevzhledné a zchátralé krčmy a samoobsluhy postavené v 70. letech. Brzy se rozpadnou, protože do už tak nekvalitních staveb nejméně 10 let nikdo nevložil ani korunu. Typické domky – ty starší se štítem do ulice, nebo ty novější čtvercové - obklopují zeleninové a květinové zahrádky. Na každé z nich se pnou fazole po vysokých lískových tyčích. Ve městech je to podobné, jen domků je míň. O to víc je paneláků: v mnoha městech vzala za své téměř všechna starší zástavba a paneláky tvoří i hlavní náměstí.

Pro Slovensko je typické jiné rozmístění a spojení obcí než u nás. Tím, že je krajina většinou hornatá, je i řidčeji osídlená než v českých zemích. Vzdálenosti mezi obcemi jsou větší, v mnoha obcích končí dolina i silnice. Už pohledem na mapu lze zjistit, že řada spojnic neexistuje, protože místa odděluje horský hřbet nebo alespoň strmé sedlo. Mnohá silniční spojení mezi dolinami vznikla až v 60. a 70. letech 20. století. Do té doby byly malé regiony uzavřenými oblastmi, kterými se nedalo projíždět. I dnes je na těchto, často strmě kličkujících silnicích, minimální provoz. Projížděli jsme na kolech takovými silnicemi a bylo cítit moc přírody nad člověkem: hluboké lesy, malé obce vzdálené mnoho kilometrů od sebe, vysoké hory všude na dohled.

Po přejetí Váhu u Ilavy jsme Košeckou dolinou vjeli do Strážovských vrchů. Zastavili jsme se v Čičmanech, obci známé bílými ornamentálními malbami na roubených staveních. V jednom z nich dokonce majitelé zřídili hospůdku. Nemohli jsme si dát nic jiného než brynzové halušky. A když k nim v hrnku přinesli pravou žinčici (kyselé ovčí mléko), byl zážitek dovršen.

Po dlouhých sjezdech a stoupáních a zase sjezdech jsme se octli v Turiecké kotlině s panoramaty Malé Fatry za sebou a Veľké Fatry před sebou. Najednou jsme míjeli parkoviště a kousek za ním malou stříšku, kolem lidé s lahvemi a kanystříky: ano, byl jsem si jistý, že je to pramen Budišské kyselky. Žádná vůně to nebyla, ale ledová voda mi chutnala přímo lahodně. Jára ani Jirka z pramene tolik nadšení nebyli. Já si jí vzal plnou láhev na zbytek dne.

Přes hory, doliny a řeky středního Slovenska

Z Turčianských Teplic nás čekalo poslední velké stoupání na sedlo Malý Šturec, které odděluje Veľkou Fatru od Kremnických vrchů. Pod sedlem vede nejdelší železniční tunel tehdejšího Československa. My jsme ale museli vrchem. Stoupalo se dlouho, krásnými lesy, kolem potůčků, zatáčka za zatáčkou. Avšak když jsme se sešli na vrcholu, poprvé zahřmělo. Odjížděl jsem poslední, chtěl jsem ty nádherné výhledy nafilmovat. Sbalil jsem kameru, když začalo poprchat. Jedu dolů ostošest, prší stále více. Najednou v zatáčce vidím rozšířenou silnici, takové malé parkoviště a pěkný dřevěný přístřešek. Tak ten mě zachránil, protože mezitím se strhla strašná průtrž. Po půl hodině náhle déšť končí a vysvitá slunce. Jára s Jirkou počkali o kousek níže pod stromem a tak komfortní úkryt neměli. Ještě před příjezdem do Harmance jsme si všimli, že z lesa vyčnívají velké tisy. Je to největší výskyt volně rostoucích tisů.

Za chvíli už jsme byli v Banské Bystrici. Toto město nás mile překvapilo svým centrem. Dřívější dopravní tepna středem náměstí SNP je již minulostí. Náměstí je pěší zónou a teprve dnes vynikají historické památky. To dlouhé trojúhelníkové náměstí, typické pro slovenská města, je tvořeno několika desítkami renesančních měšťanských domů. Je to opravdu skvost, který se na Slovensku dá srovnat snad jen s centrem Bratislavy. Opravdu příjemný zážitek. Když jsem byly v Banské Bystrici, nemohli jsme se nejít podívat také k památníku SNP, který byl za dob minulých symbolem města. Vydařený den jsme zakončili na vodáckém tábořišti kousek za Banskou Bystricí na břehu Hronu.

Veporské vrchy

Údolím Hronu jsme se přesunuli o 50 kilometrů na východ. Cesta byla poněkud fádní, ale nebyla jiná možnost. Průjezd úzkou ulicí podél železáren v Podbrezové pár metrů od těžkých provozů byl zvláštním zážitkem. Naštěstí jsme hned za Podbrezovou odbočili do jiného světa.

Po pár kilometrech jízdy údolím Čierného Hronu zmizela civilizace. Octli jsme se v hlubokém lesnatém údolí, kde vedle říčky byla jen úzká rozpadající se silnice a úzkorozchodná železnice. Je to torzo rozsáhlé sítě tratí, které se kdysi větvily do všech údolí. Lesní železnice - to byl fenomén Slovenska v době, kdy automobilová doprava ještě nebyla tak všudypřítomná. Bohužel vzaly všechny za své. Úplně poslední byla Čiernohronská lesní železnice, kde provoz skončil v roce 1981. Zařízení a trať v centrálním úseku Hronec - Čierny Balog však zásluhou nadšenců zůstaly zachovány a zhruba po 10 letech trať oživla. I my jsme měli při své cestě štěstí a malý vláček s parní lokomotivou a třemi vozy se nám podařilo potkat.

Z údolí Čierného Hronu jsme po pár kilometrech odbočili do Kamenisté doliny – údajně nejdelší doliny na Slovensku, protínající lesnatý horský masiv Poľany. Kamenistá dolina je přes 20 kilometrů dlouhá a končí v Sihle. V Sihle se čas vrátil asi tak o 50 let zpět – dřevěné domky, kravské povozy, ale i malá pekárna, kde se peče výborný chléb. Dlouho jsme takový nejedli. Snědli jsme ho skoro celý. Utábořili jsme se na louce v sedle nad dědinou a tiše doufali, že na nás nedojde v noci medvěd. Otisk jeho tlapy jsme viděli v Kamenistej Dolině.

Zašlá sláva východního Slovenska

Přehoupli jsme se přes sedlo u Lomu nad Rimavicou a octli jsme se na začátku údolí Rimavice a také na začátku Slovenského rudohoří. Zase to byl jiný svět. Sjížděli jsme údolím desítky kilometrů hlubokými lesy, loukami, kolem samot a malých osad z několika dřevěných chalup a seníků. Prvním městečkem, lze-li tak nazvat skupinu činžovních domů a továrnu, namačkané v lesnatém údolí, byl Utekáč. Ta továrna se jmenuje Clara a vyrábí mimo jiné termosky. (Pozn. pozdější redakce: Dnes je již továrna zavřená a výroba termosek ukončená.)

V Kokavě nad Rimavicou jsme opustili údolí stejnojmenné řeky a začali napříč přejíždět jednotlivá údolí vedoucí od severu k jihu. Cesta vedla přes Klenovec a Hnúšťu do Jelšavy. Čím dál na východ, tím chudší kraj. Projeli jsme kolem bývalých dolů na Železníku. Jelšava na nás zapůsobila vpravdě otřesným dojmem. Toto město bylo založeno německými kolonisty, kteří na Slovensku zakládali hornictví. Jelšava je město plné historických památek, město, které ani dnes nezapře historickou tradici a bohatou minulost, kdy patřilo k významným centrům Gemeri. Ale dnes: někdejší sláva a bohatství jsou definitivně ty tam. Řada domů na hlavní ulici před náměstím je přetržena, jakoby vybombardována. To se jen udělalo místo pro postavení nevzhledného nákupního střediska, které je dnes ve zcela zchátralém stavu. Naproti je někdejší honosná budova Tatra banky: dnes prázdná, jen v přízemí krčma nejnižší kategorie. Za rohem, na náměstí stojí budova zámku, dnes bez oken. Divoce rostoucí stromy několikaposchoďovou budovu pomalu dorůstají. Před zámkem je však stále pomník SNP s rudou hvězdou. Jak absurdní kombinace. Smutný je pohled na tento kraj i jeho obyvatele, kteří těžko hledají práci.

V Jelšavě jsme definitivně opustili Slovenské rudohoří a přes Gemerské Teplice dojeli do Plešivce. Považovali jsme toto město za východisko do Slovenského krasu, tak jsme od něho čekali více. Nebudu se opakovat, pro Plešivec a jeho obyvatele platí to, co pro Jelšavu. Snad jen že v tomto městě není ani jedna restaurace, kde by se dalo jíst, ani žádná možnost ubytování. Dojeli jsme do pár kilometrů vzdáleného Gombasku, kde je jedna ze dvou zpřístupněných jeskyní Slovenského krasu a také kemp. Kamarádi byli překvapeni, že tam všude všichni mluví maďarsky. Skutečně, slovensky mluvili lidé jen s námi.

Slovenský kras

Slovenský kras je největší krasovou oblastí celého bývalého Československa. Přírodně nejcennější jsou planiny s povrchovými krasovými jevy: závrty, propastmi, škrapy, a dalšími. Propast Brázda, hlubší než Macocha, Silická planina či Zádielská dolina jsou dostatečně známé pojmy. Planiny jsou přístupné jen na horském kole či pěšky. Spokojili jsme se proto s prohlídkou dvou jeskyní: Gombasecké a Domice. Obě jsou krásné, mají bohatou výzdobu a vůbec stály za návštěvu. Jen kdyby nebyly v tom zakletém kraji. Jestliže v Plešivci není ani jediný hotel ani restaurace, tak totéž platí i pro Domici: před zchátralou chatou bývalého Klubu československých turistů, na místě pozdějšího kempu, stojí jen stánek, kde se čepuje pivo. A z toho kempu zbylo jen několik opuštěných chatek a stráň zarostlá křovím a kopřivami. Prý nepodařená privatizace. Ale určitě i nedostatečná podnikavost místních lidí.

Po prohlídce Domice, která je mimo jiné již asi 15 let zkrácená (nejsou peníze na vyčištění celé trasy) a zjištění, že kemp neexistuje, jsme se vydali k blízkému hraničnímu přechodu. Příjezd do první maďarské obce byl jako příjezd do ráje. Hned na začátku obce byl velký kemp, solidní sociální zařízení, příjemné prostředí. Do kempu jsme přijeli nečekaně a neměli jsme u sebe ani forint. O to víc nás potěšilo, že bylo možné platit kartou. U kempu vstup do jeskyní s možnostmi mnoha tras. Představte si, že skupina si může objednat sedmikilometrovou podzemní trasu s východem kdesi na druhém konci krasové oblasti. Po zjištění těchto zázraků jsme začali rychle stavět stany, protože se blížil déšť. Za pár minut stany stály a věci byly naházené dovnitř, prázdná kola opřená o strom. Zažil jsem už ve stanu leccos, ale toto taky stálo za to. Skoro hodinu bouřka s lijákem, jako když na vás stříká z hasičské hadice. Všechno má svůj konec, i ten liják, věci nakonec přežily a my taky. Tak jsme se dostali do Maďarska o den dříve a v následujících dnech nás čekalo něco úplně jiného než na Slovensku.