Francouzské Alpy 2012

3. částMercantour

Městečko Jausiers leží na významné křižovatce. Zde se odpojuje vedlejší větev Route des Grandes Alpes na silnici přes Bonette, zatímco hlavní trasa pokračuje až k sedlu Col de la Cayolle. V našich plánech jasně figurovala právě alternativní trasa. Silnice přes Bonette (Route de la Bonette) je totiž nejvýše položenou průjezdní silnicí Evropy. A takovou výzvu přeci nemůžeme vynechat, že? Ale ani druhé sedlo jsme neminuli. Na hlavní trasu Route jsme se ještě vrátili, jen jsme jí kus projeli v opačném směru. Před námi byly tři dny v krásné přírodě Přímořských Alp (Alpes Maritimes), kde se také nachází národní park Mercantour (Parc National du Mercantour).

Cima de la Bonette

Nad ránem nás v Jausiers probudil déšť. „Snad se to spraví, čeká nás přeci královská etapa“, říkali jsme si. Nespravilo. Ráno stále pršelo a obloha byla zatažená a mraky nízko. Měli jsme pro tyto případy vytvořenou časovou rezervu, a proto nebyl problém si udělat odpočinkový den. V městečku dopoledne déšť ustal, ale na okolních horách bylo vidět, že tam tak pěkně není. V podvečer jsme v parku potkali francouzského cykloturistu, který právě přijel od Bonette. Potvrdil nám, že nahoře byla zima a pršelo. Udělali jsme tedy rozhodně dobře, že jsme nevyjeli a přejezd Bonette o den odložili. Večer, když jsme se vrátili do kempu, poznali jsme povědomý stan. Patřil Mathiasovi a Jasmině, kteří nás dojeli. Den zpoždění nabrali tím, že v Guillestre se zdrželi na raftingu. Bylo to příjemné shledání.

Druhý den ráno bylo nebe zase takřka vymetené a cesta vzhůru volná. Cedule v Jausiers hrdě hlásí, že přejezd sedel Col de la Bonette – Restefond je nejvyšší v Evropě (doslova Plus haute route d’Europe). Není to tak docela pravda, protože jsou i vyšší silnice. Z těch asfaltových silnic se v případě Bonette jedná o nejvýše položenou průjezdní silnici, o čemž se zmiňují jen některé zdroje a navíc ještě k dosažení této mety je třeba vyjet na smyčku kolem vrcholu Cima de la Bonette. Teprve tam, je dosaženo rekordní výšky. Cedule za Jausiers také oznamovala, že na vrchol je to obligátních 19 kilometrů. Znamená to zdolat přes půl druhého kilometru výšky s průměrným stoupáním kolem 7 %. Tak tedy vzhůru. Začali jsme stoupat s výhledy na údolí Ubaye. Silnice se zákrutami kolem skal je vskutku moc pěkná. Za jednou ze zatáček jsme potkali Mathiase a Jasminu, kteří vyjeli z kempu před námi. Teď právě odpočívali. Tušili jsme, že se s nimi ještě nejspíš potkáme. O něco dál, na hranici dvou tisíc metrů, jsme na ně chvíli čekali, ale oni nikde.

Cesta na Bonette je krásná, ale zdá se být nekonečná. Vždy zdolá v serpentinách nějaký terénní stupeň, na němž se otevře nový pohled do krajiny – tu s širokým údolím, tu s jezírkem. V jedněch serpentinách jsme potkali fotografa, který fotil každého cyklistu a motorkáře, který projel kolem. Vyfotil i nás. Našel si moc pěkné místo s výhledem. Do ruky mi dal kartičku s adresou, kde jsme po návratu opravdu našli svoje fotky, které jsme si mohli objednat. Když už jsem zmínil motorkáře, musím doplnit, že jich zde bylo poměrně málo. A pokud, tak to byli spíše opatrní „kochači“, než šílenci řítící se do serpentin jako závodníci. To platilo o celé trase, kterou jsme projížděli. Také aut bylo minimálně. On si každý řidič do takových kopců a zatáček asi jízdu rozmyslí.

Většina směrových cedulí i materiálů označuje zdejší silnici jako Bonette – Restefond. Cima de la Bonette tvoří vrchol, který jakoby vyčnívá z hřebene u vrcholu le Restefond. Bonette – Restefond se svojí strukturou tvoří významný bod v krajině a v její průchodnosti. Stará vojenská kasárna u silnice dokládají význam tohoto místa. Když jsme se přehoupli přes falešné sedlo Restefond (Faux Col de Restefond, 2 656 m), bylo nám to úplně jasné. Po levé straně jsme měli téměř na dosah Col de Restefond (2 680 m) s obrannými betonovými bunkry a vpravo před sebou jsme uviděli Cima de la Bonette. Přes Restefond vede stará šotolinová cesta, zatímco současná asfaltka pokračuje pod vrchol Cima de la Bonette. Před vrcholem je hřebínek od le Restefond prokopaný v místě označeném jako Col de la Bonette (2 715 m) a silnice dále pokračuje strmě pod vrchol hory. Dosáhne tak výšky 2 802 metrů nad mořem a opět začne klesat zpět do sedla.

Na vrcholu stoupání je obelisk. Byla u něj opět tlačenice, vyfotit se zde chtějí všichni, cyklisté i motorkáři. Na samotný vrchol Cima de la Bonette (2 860 m) odtud vede pěší stezka. Shora je úžasný, nebojím se napsat strhující daleký kruhový výhled, jaký jinde moc k vidění není, neb blízké okolní hory nejsou vyšší. I sousední vrchol le Restefond je nižší než samotná silnice na Bonette. Počasí se vskutku vydařilo, takže vrcholový zážitek byl jedinečný. Z vyhlídkové plošiny jsme na silnici od Col de Restefond spatřili dvě pomalu se pohybující tečky, které vypadali jako cyklisté s brašnami. Byli to Mathias a Jasmina. Co je tak mohlo zdržet? Potkali jsme se s nimi u obelisku. Mathias dlouho řešil vážný defekt na zadním kole a spoustu času mu zabrala oprava.

Vrchol Cima de La Bonette jsme nechali za sebou. Z jižní strany údolí nevypadal nijak výrazně. Sjezd dolů z velkých sedel je náročný na ruce. Neustálé brždění a vysoká koncentrace jsou obtížné. Příležitost odpočinout si byla u opuštěné vojenské osady Camp des Fourches. Kdysi tu bývala vojenská základna, dnes z ní zbyly jen trosky. V minulosti bylo toto místo důležité pro svoji blízkost s italskou hranicí, kolem které byly vystavěny četné pevnosti. Několik z nich jsme viděli i na vrcholcích okolních kopců. Dnes připomíná základna město duchů. Od základny sklesala silnice prudce dolů v mnoha serpentinách a zmizela dole v lesnatém údolí.

Rozloučili jsme se švýcarskými kamarády, kteří končili svoji etapu ve městě St-Étienne-de-Tinée, kde chtěli vyřešit problém s Mathiasovým kolem (pozn. problém nakonec celkem složitě vyřešili a svoji cestu zdárně dokončili). My jsme pokračovali dále údolím Tinée. Na náměstí v centru právě probíhalo předávání cen soutěže v běhu na vrchol Bonette, který se uskutečnil dopoledne. Ze St-Étienne-de-Tinée (1 160 m) to na vrchol zdolali borci za pár hodin. Opravdu úctyhodný výkon. V údolí řeky Tinée nás svedla ze silnice kvalitní asfaltová cyklostezka. Už ve městě jsme na ni viděli značku a chybili jsme, že jsme na ni nenajeli. Nejprve jsme si totiž mysleli, že to bude nějaký krátký úsek, ale nakonec jsme po ní jeli 10 kilometrů až do městečka Isola. Naši královskou etapu jsme zakončili v malém sympatickém městečku St-Sauveur-sur-Tinée.

Obecní kemp na kraji městečka byl malý a velice příjemný. Radost kazilo jen upozornění, že voda z kohoutků není pitná. Jak nás ale ujistila paní na recepci, i ona ji pije a nic jí není. Vodu jsme tedy kupovat nemuseli.

Col de la Couillole a Col de Valberg

St-Sauveur-sur-Tinée bylo pro nás pomyslným bodem obratu. Dostali jsme se zde opět na hlavní trasu Route, po které jsme pokračovali, ale nyní v protisměru. Po ránu jsme doplnili zásoby a pak jsme začali stoupat úzkou moc pěknou soutěskou kolem červených a šedých skal s množstvím tunelů. Údolí je tak hluboké, že je zde problém s mobilním signálem, a proto jsou u silnice umístěny bezplatné SOS telefony pro přivolání pomoci. Takové, jako na dálnicích.

Pak jsme ho v dáli kdesi v horách uviděli. Malé městečko jako orlí hnízdo tam někde nahoře. Později nám došlo, že je to Roubion, místo ležící na naší trase. Na ceduli označující začátek obce nás přivítal dvoujazyčný nápis, jako na více místech ve zdejším kraji. Vedle francouzského názvu je druhý název provensálsky, tedy historickým jazykem, kterým především starší lidé ještě hovoří. Na terase před místní restaurací, kde jsme zastavili, stála zaparkovaná řada pěkných horských kol na půjčení. Zvláštní na nich bylo to, že všechna byla vybavena pomocným elektromotorkem. Inu, my se tu můžeme sedřít a přitom to jde tak jednoduše. Při cestě na Bonette nás jedna mladá dáma vybavená tímto kolem předjela. Hrdě se pak fotila u obelisku. Není to podle mne to správné „vítězství“. Ale možná jednou také dovybavíme kola pomocným pohonem, kdo ví. Městečko leží přilepené pod skalou. Jeho úzké uličky se schody mezi kamennými domy mají romantickou atmosféru. Okenice, dveře a vrata jsou pomalována obrázky. Podobné malby jsme viděli dříve v Itálii. Doma jsem pak dohledal, že je opravdu namalovala italská malířka.

Kousek za městem jsme dosáhli sedla Col de la Couillole s necelými sedmnácti sty metry. Je to takové nevýrazné, skoro bych napsal zapomenuté sedlo. Sjeli jsme odtud do nejbližšího letoviska Beuil. To leží na jižním úpatí hory Mont Mounier. Ačkoliv kolem nás byly dvoutisícové vrcholy, ráz krajiny se trochu změnil. Místo skalnatých vrcholů to byly lesy porostlé kopce s holými vršky. Kousek opodál se nachází další letovisko s nefrancouzsky znějícím jménem Valberg. Je tu spousta hotelů, restaurací a lanovky na okolní kopce. Je zřejmé, že střediska ožívají více v zimě než v létě, kdy překvapivě působila relativně klidným dojmem. Na to, jak jsme byli vysoko, bylo překvapivě 30 stupňů. Nedělalo nám tedy problém zbaštit velký zmrzlinový dort.

U Valbergu začne silnice klesat strmě dolů do údolí řeky Var. Ačkoliv je toto místo označené jako sedlo s podobnou výškou jako to ranní, je to spíš hrana náhorní plošiny a pro nás tedy spíš poloviční čárka za sedlo. Pravidlo jedno sedlo jeden den tak zůstává v podstatě zachováno. Ze „sedla“ se před námi odkryl panoramatický výhled do údolí a na okolní hory. Na severní straně mu vévodila hora Mont Mounier, nacházející se v národním parku Mercantour. Úpatí hor lemovaly četné hotely. Serpentinami jsme sjeli hluboko do údolí řeky Var. Jím kdysi po proudu vedla hlavní trasa Route des Grandes Alpe a končila v Nice. Odklon od velkého města znamenal přeložení trasy na východ právě přes sedla Valberg a Couillole se závěrem ve městě Menton. Od městečka Guillaumes jsme tedy jeli skutečně po historické trase Route, nicméně v opačném směru. Trasa se totiž jezdí běžně od severu k jihu, naopak spíše výjimečně. Závěr etapy jsme jeli podél řeky Var proti proudu a cesta rychle ubíhala.

Kemp v St-Martin d’Entraunes leží na kopečku zcela mimo silnici. Na recepci mne lehce zaskočili otázkou, zda máme rezervaci. Opravdu byl poměrně plný a dostali jsme jedno z posledních oficiálních stanových míst. Travnatých plácků ale bylo všude dost, postavit stan jinde by nebyl problém.

Col de la Cayolle

Čekala nás cesta zpět do údolí Ubaye. Dostat jsme se tam přes kopec mohli dvěma silnicemi, buď přes sedlo Cayolle nebo přes sousední sedlo Allos, což ovšem znamenalo ještě navíc také přejet Col des Champ. Druhá varianta by tedy znamenala rozložení trasy na dva dny – při dodržení pravidla jednoho sedla denně –, nebo dvě sedla za den. Nakonec jsme se rozhodli pro přejezd Col de la Cayolle a držet se tak trasy Route. Chybu jsme tím myslím neudělali.

Silnice nejprve příjemně stoupá do městečka Entraunes, které je jedním z východisek na Mont Pelat. Opět nás v mapě lákala jezera na vrcholu a pěší výstup k nim a nahlodávala nás myšlenka se sem jednou vrátit s batohy na zádech. Škoda, že je to tak daleko. V dopoledním slunci jsme horu měli nasvícenou a byla velmi fotogenní. Projížděli jsme okolo skal s černých břidlic a na protější straně viděli velký vodopád. Když silnice začala závěrečné stoupání do sedla, uvědomili jsme si, že nám chybí ony orientační kilometrovníky oznamující průběh trasy. Jeden byl dole a další jsme viděli až kilometr před sedlem. Také cyklisty jsme potkávali spíš v opačném směru. Inu, Route se jezdí od severu k jihu.

Parkoviště v sedle bylo zaplněné auty do posledního místa. Právě odtud se dá nejsnáze dostat pod Mont Pelat, který leží v srdci národního parku Mercantour. Okolní příroda je uchvacující, výstupy tu musí být úžasné. Chata je podobně jako na jiných sedlech na Route situována pod sedlem, ze severní strany. Kromě restaurace je v ní i malé muzeum Route, kde jsme se dozvěděli zajímavé informace o její výstavbě. Muzeum je na příhodném místě, neboť následující úsek po úzké silničce podél říčky le Bachelard patří mezi nejautentičtější části historické trasy Route des Alpes, budované již v první čtvrtině minulého století a později v padesátých letech přejmenované na dnešní Route des Grandes Alpes. Silnička prochází nádherným údolím lemovaným skalnatými vrcholky. Byl to také jeden z nejkrásnějších úseků na trase. Údolí se ve svém závěru zužuje do soutěsky Gorges du Bachelard. Dravá říčka si razí cestu skalnatým kaňonem a náhle se octne v obrovském údolí řeky Ubaye. Tam je také historické město Barcelonette. Z něj je to je jen necelých 10 kilometrů údolím proti proudu do Jausiers. Uzavřeli jsme tak prakticky jižní smyčku.

V městečku Barcelonette je také kemp, ale protože jsme měli celkem čas, pokračovali jsme údolím dále po proudu do Le Lauzet-Ubaye, kde jsme přenocovali v pěkném vodáckém kempu.