Francouzské Alpy 2012

2. částRoute des Alpes

Údolí řeky Maurienne bylo nejsevernějším místem naší cesty, zde jsme se otočili směrem k jihu a pokračovali dále po hlavní trase Route des Grandes Alpes, která zdolává několik dvoutisícových sedel. Věděli jsme, že když se dostaneme přes Col du Galibier, tak další sedla je již možné objet údolím. Trasa Route totiž vede přes boční hřebeny a v případě nepřízně počasí by bylo možné sedla vynechat projetím údolím řeky Durance. Byla by to ovšem velká škoda a naštěstí k tomu nedošlo.

Col du Télégraphe

Do údolí řeky d‘Arc je vtěsnána hlavní silnice, dálnice i železnice. Po hlavní silnici vedlo prvních 13 kilometrů naší etapy. Údolí Maurienne lemují z jedné strany strmé skalnaté svahy masívu Vanoise (Massif de la Vanoise) z druhé masivu Arves (Massif des Arves). V městečku St-Martin-d'Arc silnice odbočuje na jih do sedla Col du Télégraphe. V tomto místě jsme se také připojili na hlavní trasu Route des Grandes Alpes, která sem přichází z horní části údolí řeky d’Arc od nejvyššího sedla Alp, jímž je Col d’Iseran (2 764 m).

Před výstupem do sedla jsem si chtěl dofouknout zadní kolo. Poněkud mne překvapilo, že na čerpací stanici byla tato služba zpoplatněna 50 centy. Na něco takového jsem dosud nenarazil a lehkovážně jsem odmítl zaplatit s tím, že dofouknu později. Pak už jsme začali stoupat. O silničních cyklistech je známo, že jezdí kopce na jeden zátah, zkrátka, že nezastavují a s „klapkami na očích“ jedou vstříc vrcholu. Po kapsách dresů vozí různé energetické tyčinky a gely, aby to zvládli. S obaly po použití si velkou hlavu mnozí nelámou a klidně je odhodí u silnice, což jsme nejednou viděli. Aby kolem silnic nebylo smetí, byl ve stoupání umístěn speciální kontejner pro cyklisty uzpůsobený tak, aby se do něj jezdec trefil i za jízdy. Na kontejneru bylo také vyznačeno, za jakou vzdálenost bude další takový. U jedné odpočívky jsme zastihli servisní vůz skupiny švýcarských cyklistů, jedoucích dobročinnou okružní jízdu Evropou. Ve stoupání jim zde měnili lahve s vodou. To my jsme se tu v klidu zastavili a odpočali si. Takovéto honění se není nic pro nás. Láhev na památku jsme ale dostali také.

Na Col du Télégraphe bylo hodně rušno. Aut tu moc nezastavuje, spíš se tu zastaví motorkáři a hlavně cyklisté. Kromě nás jich dojelo několik, mezi nimi i jeden hodně napakovaný a pak ještě dvě dvojice cyklistů, také na těžko. Celý výstup na sedlo je poměrně zarostlý a pěkné výhledy zpět k údolí řeky d’Arc jsou až z vyhlídky od sedla. Byli jsme tu nedlouho po poledni a vydali jsme se proto pěšky směrem k pevnosti nad údolím. K samotné pevnosti jsme až nedošli, ale pořídili jsme pár záběrů do údolí Maurienne. Následoval sjezd do městečka Valloire, horského střediska mezi masivy Arves a Cerces. Protože jsme měli stále dost času, vyjeli jsme si lanovkou na pláně nad městečkem. Pod dráhou lanovky byla na svahu zbudována trať pro sjezdová kola. Této disciplíně se říká downhill. Při pohledu na sjezdovou trať z lanovky a na řítící se jezdce po ní jsme dost dobře nechápali, jaký mají jezdci pud sebezáchovy. Strmý svah, po kterém sjížděli dolů, byl stěží schůdný. Není cyklistika jako cyklistika.

Večer jsme se ubytovali v příjemném velkém kempu v městečku. Když jsme ulehali ke spaní, začalo pršet a v noci byla dokonce bouřka.

Col du Galibier

K francouzskému ránu nerozlučně patří čerstvé bagety. Mají je skoro všude. Také ve Valloire jsme je samozřejmě koupili. Naplnili jsme si je na svačinu výborným sýrem. V různé obměně se ráno připravené staly naší tradiční svačinou do sedel.

Ještě než jsme odjeli, chtěl jsem konečně dofouknout tu duši na zadním kole. Pláště Schwalbe Marathon na mém kole snesou i velký tlak. Takový, aby se pod mou zátěží neprohýbaly. Obvykle na zadní kolo dávám 4,5 baru, což malou pumpičkou nedokážu nahustit. Jenže duše většinou takový tlak nevydrží, a tak chtějí občas dofouknout. Protože ve Valloire jsme neviděli žádnou čerpací stanici, vypadalo to, že si nepomohu ani s 50 centy. Zachránil mne belgický cyklista, který měl svůj camper na parkovišti za městečkem. Půjčil nám velkou pumpu a hned se jelo do kopce pohodlněji.

Silnice zprvu stoupá údolím relativně mírně. Cyklisty o průběhu trasy pečlivě informují patníky, na nichž je uvedena kilometráž a sklon následujícího úseku. Takto pečlivě jsou kilometrovníky značená všechna sedla na trase Route, takže cyklisté zdolávající vrchol mají perfektní přehled o tom, co je čeká. Dojeli jsme dvojici cyklistů s bagáží. Byli to ti, které jsme již viděli v kempech v St-Jean a ve Valloire, i na Col du Télégraphe. Až teď v tom pohodovém stoupání jsme se s nimi dali do řeči. Byla to mladá švýcarská dvojice, která se vydala po trase Route z Ženevy. Začali po vedlejší větvi a stejně jako my se na hlavní trasu napojili v údolí Maurienne. Na rozdíl od nás měli namířeno až k moři. U chaty na Plan-Lachat se sklon silnice prudce láme a následuje výrazný terénní zlom s prudkým stoupáním. Na vrcholu zlomu jsme se opět potkali se Švýcary, kteří volili stejně pohodové tempo jako my. Finále stoupání na Col du Galibier je velice malebné. Silnice se klikatí přes zelené louky a je z ní výhled na okolní hory. Na vyšší sklon svahu jsme si už pomalu zvykli. V tomto pěkném úseku padl také náš dosavadní výškový rekord dosažený na kole. Výšky, které se nám nyní zobrazovaly na displeji tachometru, jsme znali jen z túr při nejvyšších pěších alpských výstupech.

Projeli jsme kolem horské chaty, která už leží ve výšce nad dva a půl kilometru. Silnice si od ní alternativně zkracuje cestu na druhou stranu sedla tunelem pod vrcholem. Cyklisté do něj nesmějí, ale proč by tudy také projížděli, vždyť vrchol sedla je už tak blízko, necelý kilometr. Závěr stoupání je trochu prudší a pak už cyklisty vítá vrcholová keramická tabule označující výšku 2 642 metrů nad mořem. V sedle není parkoviště, jen malý silniční záliv, a ten byl v obležení. Všichni se chtěli vyfotit u vrcholové tabule, kde tím trochu vznikala tlačenice. Od silnice se dá vyjít ještě o pár metrů výše na vyhlídku s velkou orientační tabulí, která popisuje kruhový rozhled. Na západě a severu je vidět masiv Arves, na východ masiv Cerces s nejbližším vrcholem Grand Galibier (3 229 m), který je současně jeho vrcholem nejvyšším. Oba masivy odděluje právě Col du Galibier. Jižní výhled tvoří zasněžené a ledovci pokryté vrcholky národní parku v masivu Ércins (Massif des Écrins) a údolí řeky la Guisane, směr naší další cesty.

Col du Galibier leží na hranici departmentů Savojsko (Savoie) v regionu Rhônských Alp (Rhône-Alpes) a departmentu Horních Alp (Haute-Alpes), který již leží v Provensálsku (Provence-Alpes-Côte d'Azur). Provence máme spojenou od naší předchozí cesty se sluncem. Skutečně je prý Col du Galibier jakousi pomyslnou hranicí teplejšího a příznivějšího počasí na jihu a méně jistého v Savojsku, které jsme právě opouštěli. S tím opouštěním Savojska to není úplně přesné. Území historického Savojska totiž sahalo až na jih k moři a prakticky tedy zahrnovalo region, ve kterém jsme se celou dobu naší cesty pohybovali. Na těchto případech je pěkně vidět, jak je něco jako hranice území věc pomíjivá.

Ačkoliv jsme byli hodně vysoko, v sedle bylo stále příjemných 18 °C. Chtěli bychom se déle kochat výhledy, ale bylo třeba pokračovat. Popojeli jsme k jižnímu portálu tunelu, kde je druhá horská chata. U ní stojí památník Henriho Desgrange, zakladatele Tour de France, další připomínka slavného závodu. Serpentinami s úžasným výhledem na masiv Écrins jsme sjeli do sedla Col du Lautaret. Opravdu jsme do něj sjeli. Sedlo totiž odděluje údolí la Romanche a la Guisane a silnice vedoucí od Col du Galibier do něj přichází po hřbetu. Další vysoké dvoutisícové sedlo na trase si proto nemůžeme regulérně započítat mezi ta zdolaná, přestože jsme ho projeli. Po krátké zastávce na kávu jsme se rozjeli údolím, které bylo pokračováním jednoho z nejdelších kopců, jaký jsme kdy sjeli. Silnice klesala jen velmi mírně a příjemně tak, že od brzdění nebolely ruce. Až do města Briançon to z Col du Galibier bylo dlouhých 35 kilometrů nepřetržitého klesání. S klesající výškou stoupala i teplota. Na Col du Lautaret bylo již 25 stupňů a v Briançonu se teploměr vyšplhal přes 30 stupňů, což bylo i na zdejší poměry nadprůměrné.

Briançon byl jednou z mála historických památek na této výpravě. Toto starobylé mohutnými zdmi opevněné město vystavěl známý francouzský vojenský architekt markýz de Vauban. Kromě vlastního města zde stojí ještě další tři pevnosti na okolních kopcích. Se stavbami Vaubana jsme se na našich cestách již opakovaně setkali. Ty, jež se nacházejí ve Francii, jsou společně zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Do starého města jsme vstoupili branou Porte Pignerol. Centem prochází svažující se úzká hlavní ulice s potůčkem tekoucím středem. Ve městě jsme potkali průvodce v kostýmech mušketýrů. Prošli jsme si celé centrum, kolejní kostel i pevnost přiléhající k městu. O Briançonu prameny uvádějí, že s více než dvěma a půl tisíci hodinami slunečního svitu za rok je to jedno z nejslunečnějších měst ve Francii a v Alpách. Je tu prý také nižší vlhkost vzduchu. Nemít slunce v tomto městě, tak už kde jinde? Přesto právě zde, zrovna když jsme byli ve městě, se trochu zatáhlo a na nás spadlo několik symbolických kapek. Jediných za celou cestu. :-)

Kemp se nalézá v nedaleké obci nazvané La Vachette, což v překladu znamená „tele“. Na noc jsme museli napnout kotvící provazy, jak foukalo. V okolních horách byla letní bouřka.

Col d'Izoard

La Vachette leží u silnice do Itálie směrem na Col de Montgènevre. Museli jsme se tedy vrátit do Briançonu, abychom mohli pokračovat po trase Route. Ve městě jsme si dokoupili zásoby a připravili bagety.

Když silnice začala stoupat do hor, kilometrovník u silnice oznamoval, že nás na Col d'Izoard čeká 19 kilometrů a pro první úsek uváděl průměrných šest procent. Už nám to ale nepřišlo nijak prudké či náročné. Ve stoupání mne dojel cyklista na silničním kole. Chvíli jsme jeli vedle sebe, on ve stoje, zadýchaný, já jel „na pohodu“ v sedě. :-) Ptal se mne – tak jako mnozí ostantí cyklisté na trase –, odkud jsme a tak. Nakonec se zeptal, kolik váží moje kolo. Když zjistil, že i s nákladem o třicet kilo více než jeho (a to jsem do hmotnosti nepočítal sebe), trochu ho to překvapilo. Proti silničním kolům má horské kolo nespornou výhodu v převodech, takže i s nákladem jsme byli leckdy schopni držet se „silničáři“ tempo.

Ve stoupání za městem jsou krásné výhledy na údolí Durance a masiv Écrins, které byly nasvíceny ranním sluncem. Za městečkem Cervières se silnice zanoří do lesa a výhledy se ztratí, ale když poté po několika kilometrech silnice les opustí, otevře se kolem vskutku malebné údolí. Tady v serpentinách pod sedlem stojí chata s poněkud neoriginálním názvem Refuge Napoléon. Zastavili jsme zde na občerstvení. U jednoho stolku již seděli Mathias s Jasminou, švýcarská dvojice, se kterou jsme se potkali již dříve. Předjeli nás dole v Cervières, když jsme odpočívali. Od chaty je to do sedla jen pouhý kilometr, ale přesto není radno vysedávat dlouho, jednomu se pak nechce šlapat. Den byl jako vymalovaný. Nad námi čisté modré nebe a mráčky na obzoru jen tak, aby vylepšily snímky. Z vyhlídky nad sedlem byl nádherný výhled na sever a na jih. Okolní svahy mají zvláštní charakter. Ze zelených luk krátce nad koncem pásma lesa vyrůstají holé skalnaté vrchy pokryté sutí mající šedou až lehce růžovou barvu. Nejzajímavější jsou na jižní straně, kde tvoří přírodní památku la Casse Déserte. Skalnaté věže, které zde trčí ze sutiska, mají až tajemnou atmosféru. Pak se silnice opět zanoří do lesa, ale o výhledy jsme zde úplně nepřišli. Col d'Izoard nás nadchnul a později jsme jej zařadili mezi „top“ místa na celé trase.

U Arvieux se sklon silnice zmírnil a údolí se rozšířilo. Silnice se dále dělí. Nalevo vede do přírodního parku Queyras, dobře známého mezi vyznavači vysokohorské turistiky, a přes Col Angel do Itálie. Napravo pokračuje trasa Route. Odbočili jsme vlevo do městečka Château Queyras. Malá pevnost Fort Queyras střeží vstup do údolí. Zašli jsme se podívat na prohlídku, abychom viděli také něco jiného než hory. Pevnost nevypadá z venku nijak monumentálně, ale uvnitř je překvapivě celkem prostorná. Za křižovatkou, odkud jsme odbočili k pevnosti, se silnice zařezává do hluboké soutěsky Combe du Queyras. Nejprve vede kolem řeky, na níž jsme pozorovali kajakáře a raftaře, jak zápasí s divokou vodou ženoucí se mezi skalisky a obřími balvany. Později silnice mine přehradu a naopak se dostane vysoko nad kaňon procházejíc četnými tunely, zatímco řeka le Guil s hučením mizí kdesi dole v údolí. Byl to moc pěkný úsek na závěr, který podtrhl fakt, že etapa tohoto dne patřila k nejlepším.

Ve městě Guillestre je asi desítka kempů, v nichž se scházejí zejména vodáci, horalé, motorkáři a cyklisté. Ten, který jsme si vytipovali, patří k těm větším. Přestože byl téměř plný a na nás vybylo jedno z posledních míst, získali jsme pro sebe obrovskou parcelu pro celý karavan, takže jsme měli kolem sebe prostor na několik dalších stanů.

Col de Vars

Z Guillestre jsme po ránu nezamířili hned na sedlo. Nedaleko odtud, nad údolím Durance, se nachází památka, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Opevněné městečko Mont Dauphine ze 17. století je vystavěno na skalní plošině nad soutokem řek le Guil a Durance. Vede k němu ze dvou stran poměrně strmá silnička. Za branou se ukrývá malé upravené obytné sídlo s kasárnami a sklady munice. Dobrý výhled, z terasy na hradbách, do údolí pod ním svědčí o strategické poloze tohoto místa. Městečko je rovněž dílem architekta Vaubana a stejně jako Briançon je také zapsané mezi památkami na seznamu UNESCO.

Mont Dauphine leží opačným směrem, než kterým jsme chtěli pokračovat. Stoupání na sedlo Col de Vars začíná v Guillestre a stejně jako na minulém sedle i zde oznamoval kilometrovník na začátku stoupání 19 kilometrů. Cesta na toto sedlo má ale úplně jiný charakter. Nejprve stoupá poměrně strmě. Na skále nad námi jsme viděli jezdit auta a vypadalo to dost nepříjemně, ale ve skutečnosti to tak hrozné vyjet nebylo. Za námi zůstávalo údolí Durance. Z té dáli se zdála pevnost Mont Dauphine, jako by byla téměř v rovině s okolím. Silnice se dostala poměrně rychle nahoru, ztratily se výhledy. Pak už se stoupá jen relativně pozvolna, dokonce chvíli cesta klesne do obce. V horském středisku Les Claux jsme již prakticky měli výšku sedla, přestože k jeho vrcholu zbývalo ještě téměř pět kilometrů. Na Col de Vars jsme přijeli prakticky po rovině. V sedle je malý bar a prodejna suvenýrů, výhled téměř žádný, jen na nejbližší hory. Moc velký dojem na nás sedlo neudělalo, na čemž ale svůj podíl mělo i počasí. Zatímco jsme relaxovali, poměrně hodně se zatáhlo a schylovalo se k odpolední bouřce. Sjeli jsme proto rychle do údolí řeky Ubaye. V jednu chvíli už to vypadalo, že se spustí liják, ale nic. Ani kapka, pláštěnky jsme oblékali naštěstí zbytečně. Byl to první a poslední planý poplach před deštěm. Bouřky nás minuly a zanedlouho bylo zase pěkně slunečno.

Kemp v městečku Jausiers stojí v podstatě na zahradě domu a je proto relativně malý. Je však pěkný a travnatý. Postavili jsme stan a začali se připravovat na zdolání Bonette, na němž jsme měli v plánu prolomit ještě čerstvý výškový rekord z Col du Galibier.