Francouzské Alpy 2012

1. částZa sluncem do Alp

Výchozím místem naší v pořadí již čtvrté cesty po kontinentální Francii bylo město Grenoble. S ohledem na dopravu do Francie autem a na trasu na kolech nám svojí polohou vycházelo jako nejlepší „základní tábor“. Lze se odtud dobře dostat do hor na hlavní trasu Route des Grandes Alpes a současně bylo dobře dosažitelné v závěru výpravy, včetně možnosti předčasného návratu vlakem pro případ nepřízně počasí.

Cesta do Francie

Z Brna je to do Grenoblu necelých čtrnáct set kilometrů. Výhodou je, že od domu až do výchozího místa výpravy je celá trasa po evropské dálniční síti. Cestu jsme si rozdělili na dvě části. Ještě v pátek odpoledne se nám podařilo dojet k hranicím na mraky zahalenou deštivou Přimdu a druhý den pak do Grenoblu. Nemohu nezmínit průjezd po rekonstruované německé dálnici A5, který proběhl téměř bez komplikací. Opravy na této severojižní tepně na západě Německa jsme zažili již o dva roky dříve. Ačkoliv je zde rozsah prací srovnatelný s rekonstrukcí tuzemské D1, ne-li větší, vše tu – zdá se – funguje bez obtíží. Rovněž průjezd Švýcarskem byl téměř bez komplikací, takže v podvečer jsme již chystali kola v kempu ve městě Seyssins, které je faktickým předměstím Grenoblu.

Grenoble a Vallée de Romanche

Grenoble leží na soutoku řek l‘Isère a Drac. Město je obklopené ze všech stran horami, které jsou vidět na konci snad každé ulice. Kolem řeky l’Isère se rozkládá historické centrum. Přestože je město poměrně velké, v nedělním ránu působilo spíš ospale. Jen na tržišti v centru bylo trochu rušněji. Přes řeku k pevnosti na druhém břehu jezdí netradiční lanovka. V každém směru má pět těsně za sebou zavěšených kulatých kabin. Lanovka se stala pro Grenoble velmi typickou. Dlouho jsme se ale ve městě nezdrželi. Naším cílem byly hory, takže vzhůru do nich! Městem už od kempu a poté i z něj nás bezpečně provedly cyklostezky a cyklopruhy, jež chyběly jen v nejužším centru starého města.

Od rána bylo poměrně „divoké“ nebe. Bylo sice polojasno, ale mraky byly velké a ležely docela nízko. Za městem jsme se vyhoupli na první malý kopec. Byl odtud dobrý rozhled k horám, které také stále halily husté mraky. Bylo však vidět, že se celkově počasí zlepšuje a předpověď na další dny byla příznivá. To zvyšovalo naše odhodlání „poprat se“ s kopci v dalších dnech. Sjeli jsme do městečka Vizille. U místního zámku právě probíhaly nějaké oslavy. Všude byly vyvěšeny francouzské vlajky a sloupy lamp zdobily trikolory. Po městě se pohybovali vojáci v historických uniformách, odhaduji tak někdy z Napoleonovy doby. To je docela symbolické, neboť městečko leží na silnici RN85 (route nationale 85), která je též nazývána Napoleonovou cestou (la Route Napoléon). Právě tudy se vracel císař s malou armádou ze svého vyhnanství na Elbě poté, co se vylodil v Cannes a mířil do Grenoble. Cesta RN85 je také v celé své délce značena jako turistická trasa.

Z Vizille jsme pokračovali na východ údolím řeky la Romanche. V místech, kde se silnice zařezává do hor, hrozí zřícením svahy hory Mont Sec. Pokud by k sesuvu nestabilního svahu někdy v budoucnu došlo, byly by obyvatelé v dolní části údolí ohrožení obří katastrofou. Jezero, které by zde mohlo vzniknout po přehrazení údolí, by po svém případném protržení zalilo celé údolí a zničilo aglomeraci kolem města Grenoble. V minulosti se to totiž už opravdu stalo. Na konci 12. století vzniklo závalem, o něco dále po proudu, jezero St. Lautaret, které se 28 let poté protrhlo. Při neštěstí tehdy zahynula polovina obyvatel Grenoble. Silnice, po které jsme jeli, byla po menším závalu v osmdesátých letech přeložena na druhou stranu údolí a byl u ní vybudován ochranný val, který je ale údajně schopen zastavit asi jen třetinu toho, čím hora stále ohrožuje údolí. Plány na zastavení tří milionů kubíků skály jsou různé a počítají i s tunely na odvod zadržené vody. O konkrétním řešení se dosud nerozhodlo, takže hora Mont Sec je stále pověstným Damoklovým mečem pro okolí Grenoblu.

Cyklisty ovšem mohou trápit přízemnější starosti, než katastrofické scénáře geologů. Mám rád, když kola jedou čistě, bez vedlejších zvuků jako klapání, skřípání apod. Přípravě kol před cestou věnujeme vždy velkou pozornost. Při šlapání se na mém kole náhle začal ozývat jakýsi podivný zvuk. Na vině byl poškozený článek řetězu, který se tak mohl přetrhnout. Řetěz jsem přitom před cestou vyměňoval za úplně nový. Závadu nebylo těžké odstranit a mohli jsme brzy pokračovat údolím proti proudu dále do hor.

V údolí řeky la Romanche je u silnice vyznačen cyklistický pruh a obří telematická tabule řidiče upozorňovala na přítomnost cyklistů. S cyklisty se tu i na takto rušnější komunikaci počítá. Vozovka plynule a velmi mírně stoupala a před námi se najednou objevila hradba masivu Les Grandes Rousses. V něm se nachází proslulé středisko zimních sportů L'Alpe-d'Huez. To také bývá častým cílem etap Tour de France. S názvy spojenými se slavným závodem jsme se na cestě setkávali pořád. Vzhůru do tohoto městečka – o více než kilometr výše – jsme zamířeno neměli. Naši první etapu jsme zakončili v městečku Allemont. Toto malé středisko leží schoulené na úpatí masivu pod hrází jezera Lac du Verney. Jsou v něm hned čtyři kempy. O francouzských kempech jsem psal již v reportáži z minulé cesty po Francouzském středohoří. Je jich hodně a mají obecně dobrou kvalitu. Spokojeni jsme byli i zde. V tomto ohledu se po Francii cestuje na kole dobře.

První etapa byla nenáročná a do kempu jsme dorazili docela brzo. Slunce již zalilo svitem celou oblohu a tak jsme začali relaxovat a připravovat se na první horské sedlo.

Col du Glandon a Col de la Croix de Fer

Po ránu bylo úplně vymetené nebe a také příjemně teplo. Ideální počasí pro výstup do hor. Hned za posledním kempem silnice zdolává hráz přehradní nádrže asi 10% stoupáním. Dobré na rozdýchání. Souvisle pak dále stoupá lesem v údolí Eau d'Olle až k malé vísce le Riviere d’Allemont, která je východiskem do masivu d’Allevard s jezery obklopenými třítisícovými vrcholy. Ale my jsme tu byli s kolem, takže lákadla zdejších pěších výstupů si musíme nechat až na jinou příležitost.

Původní silnice za vískou byla přehrazena závalem kamení, podobnému tomu z údolí Romanche. Nově odkloněná silnice klesne citelně do údolí, takže k výstupu do sedla přidá několik desítek výškových metrů. Uff. Následují serpentiny k přehradní nádrži Grand Maison. Bylo sice „jen“ 25 °C, ale ze mne v tu chvíli lily litry potu. Cpal jsem do sebe směs hrozinek a oříšků, to je náš oblíbený „doping“, a v duchu si říkal, jestli tohle mám zapotřebí. :-) Na úroveň hráze jsme to vyjeli. Přehradní jezero slouží jako zásobárna vody pro hydroelektrárnu. Z horního jezera je voda sváděna potrubím s turbínami až k hladině spodního jezera u Allemontu. Překonává tedy stejný výškový rozdíl, jaký jsme právě od rána zdolali. To ale musí být hukot!

U jezera se silnice na chvíli narovnala a před námi se otevřely nádherné výhledy přes přehradní jezero na třítisícové vrcholy Les Grandes Rousses. Byl to pěkný bezlesý úsek. Neustále jsme zastavovali na focení, a tak nám ani nepřišlo, že silnice opět nabrala větší sklon. Jak se pomalu začalo ztrácet jezero v pohledu za námi, blížili jsme se k prvnímu sedlu. Na křižovatce pod sedlem jsme již z dálky viděli chatu. Od chaty je to už jen pouhých 17 výškových metrů na Col du Glandon. Po studené frontě byla fantastická viditelnost. Ze sedla bylo na severu zřetelně v dáli vidět velkou bílou horu – Mont Blanc, nejvyšší vrchol v Alpách. V sedle je umístěna obrovská maketa silničního kola připomínající, že toto místo je významnou cyklistickou metou. Sedlu chybí necelých sto metrů do seznamu dvoutisícových. Tuto hranici překonává až nedaleké Col de la Croix de Fer, vzdálené odtud jen necelé tři kilometry. Díky tomu, že je Col du Glandon nižší a fakticky se nachází na trase k vyššímu z dvojice sedel, nelze ho počítat jako námi samostatně zdolané. Ačkoliv jsme ještě úplně nebyli na vrcholu stoupání, řekli jsme si, že si zasloužíme odměnu a zastavili jsme se, na chatě pod sedlem, na výbornou hustou rajskou polévku se sýrem, zřejmě místní specialitu.

V sousedním sedle Col de la Croix de Fer jsme byli za chvíli. První „čárka“ za dvoutisícovou hranici v sedle. Na východní straně se před námi objevil panoramatický výhled na údolí a hřeben d'Arves, kterému vévodí špičaté vrcholy Les Aiguilles d'Arves. Bylo pozdní odpoledne, takže se sluncem v zádech bylo celé údolí nádherně nasvícené. Jen několik dní právě tudy před námi právě projížděl závod Tour de France. V časopise Týden, který jsem měl s sebou, jsem viděl fotografii pelotonu, jak projíždí kolem jezírka pod sedlem na východní straně, právě s tímto panorámatem v pozadí. Symbolicky jsem pořídil obdobnou fotografii také s Janou. Serpentinami jsme sjeli do horského střediska St-Sorlin-d’Arves, kterému se podařilo udržet si sympatický ráz, nenarušený stavbami nevkusných hotelových komplexů. Zaujal nás zdejší kostel, na jehož vnějších zdech visely jakési záhadné drátěné konstrukce. Později jsem se dopátral, že to byly kostry věnců, které zde místní nechávají uschnout.

Silnice za městečkem míří do úzkého údolí a prochází několika tunely. Na protějších svazích bylo vidět malé vesničky. Z mapy bylo patrné, že ke každé z nich vedou strmá stoupání s řadou serpentin. Sklesali jsme až do širokého údolí Maurienne, kterým protéká řeka d’Arc. Kruhový objezd při příjezdu do městečka St-Jean-de-Maurienne zdobí obří maketa nože, která připomíná, že se zde vyrábějí nože značky Opinel.

Přímo v centu městečka je pěkný a dobře vybavený městský kemp, v němž jsme skončili první den. Kromě nás tu byli ubytovaní i další cyklisté.