Kréta 2008

3. částVýchodní Kréta

Východ Kréty se značně odlišoval od toho, co jsme viděli na západě. Zmizeli cedule „room to let“, nabízející levné ubytování, a taverny kolem cest prořídly. Krajina byla také podstatně sušší, vyprahlejší a méně zelená, žádné prameny jako pod Lefka Ori jsme nepotkávali. Zvláště patrné to bylo u jižního pobřeží. Na východě ostrova jsou také krásné pláže, ale den, který jsme ztratili na letišti, nás donutil cestu právě v této části ostrova zkrátit.

Ve znamení pětatřicítky

Silnice pod horami Dikti se vlní a klikatí. Postupně ztrácí svou výšku, až úplně klesne k moři. „Ha, co to vidíme!?“ Dva mikrobusy s přívěsy plnými kol zahýbají ze silnice právě v místě, kde jsme zastavili u vykopávek minojského sídla v Myrtosu. Z aut vysedla početná skupinka cyklistů a začali si rozebírat kola ze „žebřiňáku“, jak by se dal nazvat systém umístění kol na přívěsu. Zřejmě nějaká cestovka nabízí bajkové vyjížďky v místních horách. Kréta je svými terény pro horská kola známá, určitě to bude zajímavé. My ale dáme i nadále přednost cestování a poznání.

Že se blíží větší město, jsme poznali poměrně jistě podle houstnoucího provozu. Ierapetra je údajně nejjižnějším městem Evropy vůbec. Leží přesně na 35. rovnoběžce, však je tu také v půlce května 35° ve stínu a neustále vanoucí vítr od moře má snad podobnou rychlost v km/h. Jedinou významnou zajímavou památkou města je benátská pevnůstka. V jejím stínu jsme zdolali celý meloun. Však nám to horko začínalo lézt na mozek. Na pláži za městem jsem se pokusil ochladit v moři, zatímco Jana ve stínu tamaryšků vychutnávala frappé v místní taverně. Jak rychle jsem do moře vlezl, tak rychle jsem z něj zase vylezl. Voda byla nepříjemně studená, i když bylo tak teplo, vůbec se nedala srovnat s vodou na severu u Chanie.

Kemp v Koutsounari vypadal opuštěně. Jednotlivé parcely odděloval dřevěný plůtek a připomínal spíš chlívky pro kozy než místa pro stany. V sociálkách bylo napadané listí v umyvadlech, tak jsme si řekli, že máme ještě dost času, a proto zkusíme najít něco lepšího. Už se za námi hnal majitel, jehož bychom byli tu noc možná jedinými zákazníky, když jsme opouštěli bránu kempu. Udělali jsme dobře. U Koutsouras jsme našli skvělý penzion se zimní zahradou, pokoj s balkonem a výhledem na moře. Hned vedle byl malý obchod a příjemná, opravdu stylová taverna na pláži. Neodolal jsem a po horkém dni jsem do studené vody Lybijského moře znovu vlezl.

Naposledy napříč ostrovem

Za Koutsouras pokračuje hlavní silnice na sever napříč ostrovem. My jsme však jeli ještě kousek podél moře na východ. Pod skalou na kraji kaňonu zde stojí malý klášter s česky znějícím názvem Kapsa. Dovnitř nás pustil mnich v černém s typickým vousem. Na nádvoří ve stínu pergoly porostlé vínem byl příjemný chládek a z kašny tekla čistá voda. Nad klášterem ve skále byla malá poustevna.

V Goudouras již silnice dále po pobřeží nepokračuje, a tak jsme museli začít nabírat výšku do hor. Zřejmě majitelé olivových plantáží zde přispěli k vyasfaltování cest, takže stoupání je proti zjištění mapy příjemné. Vystoupali jsme až na náhorní planiny Chandras (Handras), kde u stejnojmenného městečka jsou rozvaliny mohutného benátského sídla Voila. Zcela mimo zájem turistů s rozhledem na planinu zde stojí trosky bývalého šlechtického sídla. Zachovalý je nejen zamčený kostelík, ale také dvě turecké kašny, z nichž stále vytéká osvěžující voda. Tohle velmi zajímavé místo se nalézá pod hlavním hřebenem a podobně jako na západě u Omalosu i zde tvoří řadu obrovské vrtule větrných elektráren. Pro nás to znamená, že jsme dosáhli vrcholu stoupání a budeme klesat.

Asfalt při sjezdu ještě doslova smrděl novotou a lepil se až nepříjemně na kola. Aby ne! Silničáři právě pokládali novou vrstvu. Do silnic se zřejmě nacpe v Řecku hodně peněz. Minuli jsme vykopávky města Pressos, ke kterým odbočovala cesta. Bylo už odpoledne a zde mají ve vedlejší sezóně hloupý zvyk zavírat v brzkém odpoledni. Toto byl přesně takový případ. O to dříve jsme byli v Sitii, opět na severním pobřeží. Prošli jsme si marinu a prokličkovali jednosměrnými uličkami v patrech na svahu, které navíc dělila četná schodiště. Benátská pevnost v Sitii byla nepřístupná, a tak jsme vyhledali ubytování. Ve starém domě s malou předzahrádkou mladá Němka Alexandra nabízí příjemné a relativně levné ubytování v penzionu Archonoriko.

Orno Oros

Severní pobřeží u Sitie je poměrně kopcovité. Až do moře tu padají svahy pohoří Orno Oros. Zde ještě není vybudována dálnice v celé délce, a proto cesta po severním pobřeží se vlní romanticky přes hory, lemována rozkvetlými oleandry a poskytující místy výhledy na mořské zátoky. Za Sitií jsme najednou zjistili, že jedeme po úseku nové dálnice, kterou se tady rozumí široká silnice s velkou krajnicí. Jenže mimo sezónu je zde úplně nulový provoz. Za chvíli dálnice skončila, v tu chvíli jsme potkali vůz policie, mimochodem snad první na ostrově. Potkat nás o pár minut dříve, mohli jsme za tu liduprázdnou autostrádu možná dostat pokutu.

Následující úsek severního pobřeží se nám moc líbil. Taverna s výhledem na záliv Mirambelo byla situována úplně ideálně. Pohled na záliv se nám otevřel v celé šíři při sjezdu k moři. Bylo krátce po poledni, když jsme dorazili k vykopávkám starého minojského města Gournia. Paní v pokladně nás důrazně upozornila, že za hodinu zavírá! Hodina na procházku po kamenné dlažbě uliček tisíce let starého města nad zálivem bohatě stačila. Přijeli jsme opět do civilizace, provoz aut zhoustl. Minuli jsme další opuštěný zamčený kemp. Ještěže jsme zde neplánovali přespat.

Naším dalším cílem bylo město Agios Nikolaos, rovněž na břehu zálivu Mirambelo. Agios Nikolaos nás příjemně překvapilo, bylo to patrně nejčistší a nejupravenější město na Krétě. Nedaleko přístavu výletních lodí spojuje malý průplav moře se sladkovodním jezerem Limni Volismeni. V turistických informacích nám ochotně pomohli najít dostupné a kvalitní ubytování. Majitel hotelu nám přijel dokonce naproti. On na mopedu, my s naloženými koly za ním jsme sprintovali do prudkého kopce. Hotel Percola byla opravdu dobrá volba na dvě noci. Pěkný pokojík s vlastní kuchyňkou (!) a jako bonus od sympatického majitele pokoj s vyhlídkou na moře v ceně pokoje bez vyhlídky.

Výlety u Agios Nikolaos

Den v Agios Nikolaos nebyl určen pro odpočinek, ale pro dva menší výlety. Ráno jsme se nalehko, jedinkrát takto na Krétě, vydali do horského městečka Kritsa k románskému kostelu Panagia i Kera. V pěkném sedle nad městečkem jsme potom prošli velké a zajímavé vykopávky dórského města Lato, které bývalo ve starověku centrem oblasti. Ještě před polednem jsme se vrátili do Agios Nikolaos, abychom stihli odpolední loď na Spinalongu.

Z přístavu v Agios Nikolaos odplouvají v sezóně výletní lodě, aby odvezly tisíce turistů k místnímu turistickému lákadlu, mohutné benátské pevnosti Spinalonga. Je to celé tak trochu zamotané. Spinalonga je jméno ostrova, který je ve skutečnosti spojen uzounkou šíjí s krétskou pevninou, takže je to vlastně poloostrov a pevnost stejného názvu leží na malém sousedním ostrůvku Kalidon. Lodě nabízí víc než přepravu na ostrov. Cestou zastaví loď turistům v křišťálově čisté laguně a přímo z paluby si mohou zaplavat kolem ní. Až bezmála po půldruhé hodině plavby tak dorazí loď do přístavu u pevnosti. Pevnost Spinalonga se proslavila tím, že zde bývala snad poslední výspa lepry v Evropě. V letech 1913 až 1957 zde žila izolovaná komunita malomocných. Dnes je zde turistický okruh kolem pevnosti, ale je zajímavé z hlavní cesty sejít a projít se zarostlými ulicemi města na vrcholek. Staré špitály, polorozbořené domy, zamřížované brány působí na návštěvníky lehce depresivním dojmem. Loď odplouvá zpět po dvou hodinách a za námi mizí v pozdně odpoledním slunci ostrůvek Kalidon se smutnou historií.

Náhorní planina Lasithou

Majitel hotelu nás pozval ráno na kávu. Stejně jako jiní Řekové se divil, že máme namířeno na náhorní planinu Lasithou, vždyť je to 30 km do kopce…! Rozloučili jsme se a vyjeli z města po staré silnici. Za chvíli začalo stoupání do hor. Ale bylo celkem pohoda. Široká krásná silnice bez aut, dokonce nás předjel cyklista na silničce. V půli cesty jsme zastavili u taverny hostinského Manolise. Je to zeť majitele hotelu, u nějž jsme spali předcházející dvě noci. Kromě taverny provozuje i malý krámek s výrobky z olivového oleje, ze dřeva a o jeho raki s medem, údajně nejlepší medicíně na vše, píšou i v průvodci. Med je další místní specialita. Kolem cest jsme nejednou potkali prodejce medu, ale vezte med na kole…

Závěr stoupání vede do sedla nad náhorní planinou, která byla naším cílem. Hned od taverny v sedle se před námi otevřel pohled na zelenou náhorní planinu uprostřed hor, prakticky rovnou, jen s malým kopečkem uprostřed. Dříve býval obrázek trochu jiný. Celá planina bývala poseta železnými stožáry s větrnými koly s napnutými plachtami. Ty sloužily k čerpání vody, ukryté prý v nevelké hloubce pod povrchem. Protože je zde dostatek vody je celá náhorní planina pěkně zdravě zelená. Větrníků s plachtami je zde dnes poskrovnu, ještě méně těch funkčních. Hodně větrníků je rezavých, chátrajících, bez plachet a zřejmě mnoho již nenávratně zmizelo. Typický kolorit se vytrácí, vodu čerpají motorová čerpadla.

Planinu jsme měli v úmyslu objet kolem dokola. Na druhém konci od našeho příjezdu se totiž ve skále nad ní nachází jeskyně Dikteo Andro, kde se měl podle legendy narodit sám vládce řeckého pantheonu Zeus. Ačkoliv v průvodci psali, že jeskyně má otevřeno do večera, opět jsme narazili. Přišli jsme přesně na zavírací hodinu v 15.00. Paní nás nekompromisně vykázala, že máme přijít ráno. Přitom k Diově jeskyni stále přicházeli další zájemci. Takhle si tedy služby turistům nepředstavuji. U hotelu v městečku Tzermiado jsme tak byli zbytečně brzo.

Nazpět k moři

Ráno jsme se pochopitelně k jeskyni už nevydali. Přejeli jsme sedýlko se zříceninami kamenných větrných mlýnů, které také kdysi měly vypletená kola plachtami, jak je v místních podmínkách zvykem. Pod sedlem jsme se zastavili v klášteře Kardiotissas a také v městečku Kera s obrovským platanem, údajně nejstarším na Krétě. Pak již sjezd dolů k moři uběhl rychle a tak již odpoledne jsme leželi na pláži u kempu na severním pobřeží.

Právě v tomto kempu jsme se dozvěděli, co stojí za nuznou situací místních kempařů. Do kempů zde jezdí převážně řecká klientela a těch pár zahraničních turistů je nevytrhne. Takže, pokud kemp nemá opravdu dobrou polohu, pak je na cestě k zániku. Nic na tom asi nezmění ani snahy o sdružení kempů do asociace, které jsme zaznamenali. Tento kemp byl velmi solidní na místní poměry a také dost plný. Měl jen jednu významnou vadu, přímo nad ním otevírala podvozky a začínala brzdit letadla přistávající v Irakliu. V noci naštěstí přiletěla jen dvě.

Iraklio

Iraklio je hlavní město Kréty, dalo se tedy předpokládat, že provoz zde bude hodně hustý. Jižně od něj se nachází nejvýznamnější krétské naleziště, palác Knossos. Snažili jsme se vyhnout dvojímu průjezdu městem a podařilo se nám najít zkratku kolem.

Palác v Knossu je typickým obludným produktem masové turistiky. Měli jsme štěstí, že jsme přijeli krátce po desáté, kdy sem ještě nestihly dorazit autokary s davy turistů. V klidu jsme tak nafotili vše prakticky bez lidí. O půl hodiny později byla šance na rozumný „čistý“ snímek beznadějná. Zato se můžete hodně dozvědět od průvodců ve všech světových jazycích, ale i v češtině, když máte štěstí. Palác v Knossu je významný tím, že byl v dobách minojské civilizace centrem Kréty, stejně jako dnes Iraklion. Od začátku minulého století se stal tento palác cílem systematického průzkumu. Sir Arthur Evans se zde dokonce pokusil o částečnou rekonstrukci paláců, kterými jsou ovšem odlitky z betonu. Otázkou dle mého zůstává, nakolik je takový přístup k památkám vhodný, jisté je jen to, že je názorný. Palácový komplex v Knossu je rozlehlý. V obvodových zdech a opravených palácích lze rozpoznat stovky místností. Není divu, že staří Řekové právě sem umístili bájný labyrint, v němž se ukrýval Minotaurus.

Vstupenka do Knossu platí i do archeologického muzea v Irakliu. Zde jsou soustředěny veškeré zajímavé nálezy z ostrova. Budova muzea však procházela v době naší návštěvy rekonstrukcí a exponáty byly redukovány jen na to nejzásadnější ze sbírek, připomínající všechny důležité epochy dějin starověké Kréty. Nechybí ani známý disk z Festu. Ušetřený čas v muzeu jsme věnovali prohlídce města obehnaného mohutnými hradbami. Většina památek připomíná přítomnost Benátčanů. Typický okřídlený lev je ve znaku nepřístupné pevnosti, je tu několik benátských kašen i benátská lodžie.

Zakoupili jsme lodní lístky na noční trajekt. Loď Kriti I odplouvala z přístavu v devět hodin. Těšili jsme se na podobně komfortní loď jako cestou do Chanie, jenže ouha. Místnost s křesly byla pouze jediná a osazenstvo v ní nebudilo příliš důvěru. Cestující vypadali velmi orientálně a navíc zde převáželi spoutané jakési trestance. Ti i policie zde kouřili, přestože se jednalo o nekuřácký prostor. Strážci eskorty navíc ještě pokřikovali, zřejmě aby budili respekt. „Tak to tedy ne! Zaplatili jsme si řádný lístek, ale za těchto podmínek cestovat nebudeme!“ Odešel jsem na hlavní recepci a domáhal se kulturnějšího cestování. Zbytek veřejně přístupných částí lodi totiž tvořily jen restaurace a ty jsou v Řecku pochopitelně kuřácké. Až vyšší lodní důstojník po chvilce dohadování nás s omluvou zavedl do nekuřáckého sektoru a dovolil nám přespat zde.

Všechno jednou končí

Rozloučili jsme se s Krétou pozorujíce západ slunce nad benátskou pevností z horní paluby trajektu. S úsvitem jsme připlouvali do Pirea. Zbývalo sehnat kartony na opravu prokopnuté bedny a dostat se vlakem zpět na letiště. Samozřejmě, na trati probíhala rekonstrukce, takže jsme opět nabrali zpoždění. Naštěstí jsme ale stihli kola sbalit a včas být na check-inu. V podvečer jsme přistáli v deštivé Praze.

Kréta byla dalším z našich středomořských cílů a zcela jistě ne posledním. Za jižním sluncem se budeme chtít vracet i do budoucna. Krétu jsme poznali určitě úplně jinak než řadoví klienti cestovních kanceláří a plážoví turisté, a všem dalším, kteří se sem budou chtít vydat v sedle kola, bychom ji doporučili. Kalí taxidi.