Kréta 2008

1. částAtény a západní Kréta

Cesta do Atén nebyla zdaleka tak jednoduchá jako poprvé. „Go to gate“, hlásil ukazatel na letišti v Ruzyni. Skvělé, brzo poletíme! Jenže, za chvíli se na téže tabuli objevilo, že letadlo bude mít zpoždění. Hodinu, pak přes dvě. Až v letadle jsme se dozvěděli, že na aténském letišti údajně právě proběhla stávka a letiště nepřijímalo. To bylo velice nemilé zjištění.

Aténské trable

Na letišti v Aténách jsme měli jen poměrně přesně vymezený čas na montáž kol, abychom stihli příměstský vlak, ze kterého se dá přesednout na jiný vlak do přístavu, odkud odplouval noční trajekt na Krétu.

Smontovali jsme kola, a že zkusíme štěstí metrem, pak bychom to pořád ještě stihli, protože od letiště jede přímá linka do Pirea. Obsluha však byla neoblomná: „ne a ne!“. Jen pro upřesnění: „ne“ znamená sice v řečtině „ano“, odpověď ale zněla „ochi“, tedy zamítavě. Na minuty přesný rozvrh tentokrát nevyšel. Naštěstí jsme, coby znalí místního terénu, věděli, kde hledat kemp a místo na loď jsme směřovali vlakem na půl cesty do Koryntu. Ubytovali jsme se již potmě přesně ve stejném kempu, kde jsme končili naši minulou cestu. Ranním vlakem jsme doputovali do přístavu a první den jsme věnovali doplnění zásob a čekání na noční trajekt. Rezervní den padl. Alespoň jsme ale sehnali kartuši na vařič a jako zázrakem objevili zelenou louku u rušného přístavu.

„To musí být Češi“, hlásila Jana. Opravdu, čtyřčlennou partu cyklistů identifikovala podle kol. Odjížděli také na Krétu, sic! Zatímco oni mířili do Iraklia, my do Chanie. Poloprázdný moderní trajekt skýtal spoustu místa pro přespání na palubě v pohodlných sedačkách i na karimatce. S úsvitem jsme se probudili, když trajekt právě přirážel ke břehu.

Z Chanie mimo civilizaci

„Další Češi!“, identifikovala na trajektu početnou skupinku opět Jana, tentokrát podle brašen. „Tomu říkám invaze Čechů na Krétu!“. O to větší překvapení bylo, když jsme zjistili, že jsou od nás, z Brna. Svět je opravdu malý.

Rušná silnice nás dovedla do centra Chanie (Hania [chaňia]). Podle průvodců je to prý nejhezčí město na ostrově. Na Chanii je poznat, jak moc na jihovýchodě Evropy jsme byli. Město na nás zapůsobilo tak trochu orientálním dojmem. I jeden z pravoslavných kostelů má dokonce z mešity věž. Nad městem se vypíná mohutná hradba pohoří Lefka Ori – Bílých hor. V přístavu, který stráží maják stojí staré benátské arsenály. Potkali jsme tu dalšího cyklistu, s kolem Author. Že by další Čech? Tentokrát ne. Byl to Slovinec, který právě svoji dvoutýdenní cestu končil a stěžoval si na nepříliš vyvedené počasí.

Cesta z města byla dost drsná. Severní komunikace, která spojuje letoviska, byla tím důvodem, proč jsme cestu po severním pobřeží chtěli co nejvíce omezit. Řidiči si moc servítky nebrali a hladina adrenalinu stoupala s každým kilometrem. Na Krétě potkáte téměř jenom řecká auta, za volanty vozů z půjčoven však sedí řidiči odevšad a tak netušíte, co od nich čekat. Jak jsme se vzdalovali od města, provoz pomalu slábl.

Na vyvýšeném místě s výhledem na Krétské moře leží německý vojenský hřbitov. Odbočili jsme sem z hlavní silnice. Že jsme správně, to jsme neomylně poznali podle německy hovořících návštěvníků. Na hřbitově je pochováno několik tisíc vojáků, kteří zde zahynuli při útoku na Krétu. Tolik mladých životů muselo být zbytečně obětováno pro nesmyslnost válečné vřavy bez ohledu, na které straně fronty vojáci stáli.

Dorazili jsme k mysu Gramvousa. Provoz zcela utichl a silnice nabrala výšku do kopců západního pobřeží. Ani nízká oblaka, která se přihnala od moře, neubrala na malebnosti pobřeží. Silnici lemovaly oleandry a okolní skály připomínaly rozkvetlou zahrádku. A ta úžasná vůně Středomoří! Ve Sfakii na západním pobřeží měl být kempink zdarma. Jak je na Krétě sucho, tak tady byla louka podmáčená od zavlažovacích hadic. Ubytovali jsme se tedy v rodinném penzionu. Z balkonu pokoje jsme si užívali západ slunce nad Středozemním mořem.

Nahoru a dolů k exotickým plážím

Západní pobřeží je značně členité. Dlouhý kopec nahoru, pak sešup dolů, k tomu jarní slunce pálí jak u nás v létě. Pomalu jsme se začali aklimatizovat.

Na terase taverny jsme se zchladili zmrzlinou před sjezdem, který nás čekal opět k moři. Klášter Chrysoskalitissas na břehu působí spíš jako slepenec, než architektonické dílo zvláštní pozornosti. Jakýsi postižený potřebný človíček se na nás před branou kláštera naprosto neodbytně snažil vyloudit láhev na vodu. Tu ale v této výhni postrádat nemůžeme. Jenom kvůli klášteru jsme ale výškové metry neztráceli. Právě tady se rozkládá úžasná pláž Elafonissos. Průvodce nelhaly. Úzký pruh mělkého moře, který lze přebrodit, odděluje písečný ostrůvek od pláže. Horký písek pálí do nohou. Ostrůvek je chráněnou rezervací Natura 2000. Poměrně hodně tu fouká a kolem nás se proháněli borci na prknech tažených padákem, jež prováděli neskutečné kousky.

Ačkoliv je Elafonissos tak vyhlášená pláž, do sousedního letoviska nevede dosud přímá asfaltová silnice. Navíc se musí přes kopec, pořádný. Na 700 metrů výšky jsme vyfuněli po prašné cestě. Ještěže nebyla hlavní sezóna a aut nás minulo jen minimum. Zato sjezd, po nové opravené široké silnici, ten jsme si užili. Dole u moře nás přivítalo město fóliovníků. Děs a hrůza. Rajčata zde mají ideální podmínky k pěstování a tak fóliáky hyzdí velkou část jižního pobřeží Kréty. Po cestě jsme je viděli ještě víckrát. U jedněch takových měl být i kemp. Patrně byl v sezóně funkční, ale zdál se opuštěný a neudržovaný, všude vysoká tráva. No teda. Potěš, jestli tohle bude úroveň krétských kempů. Kemp na pláži za Paleochorou (Paleohora) už byl obývaný a vypadal mnohem solidněji.

Soutěsky Bílých hor

Třetí den nás čekalo jen samé stoupání. Z nuly do výšky přes kilometr. Ono to ale není jen tak. Kdo by si myslel, že se na vrchol dostane jedním dlouhým stoupáním, ten by si dal. Ačkoliv jsme mířili na náhorní planinu v 1 100 metrech, museli jsme překonat sedlo 1 300 metrů vysoké a na hupech celkem nasbírat další půlkilometr výšky. Ze začátku to šlo ztuha, když jsme toho měli akorát tak dost, objevila se u cesty vesnická taverna s pergolou. Frappé za euro, kdo by odolal. Sklenky byly sice pravda trochu špinavé, ale stejně chutnalo. Potkali jsme cestou také několik pramenů, které nás příjemně zchladily, a tak jsme najednou byli u větrných elektráren na hřebeni.

Bílé hory jsou vyhlášené mezi pěšími turisty jako ráj soutěsek. Největší z nich, kilometr hlubokou Samarii stihl osud profláknutých míst. Když jsme viděli davy turistů, jak se sypou z autobusů po schodech do rokle, přestali jsme litovat, že jsme procházku Samarií nezahrnuli po dlouhém zvažování do svých plánů. To v soutěsce Agia Irini, kterou jsme částečně prošli při stoupání na planinu Omalos, bylo liduprázdno. Tedy jak se to vezme. Sotva jsme přivázali kola a vešli do soutěsky, uslyšeli jsme češtinu! Byla to ta skupina cyklistů z Brna. Už víme, kdo byli ti rozverní turisté, co na nás mávali z oken taxíku. Vraceli se pěšky na pobřeží, zatímco my jsme se ubytovali v Omalosu.

Obec Omalos je spíš jen shluk hotelů. Přesto, nebylo tak jednoduché sehnat volný pokoj. Nakonec jsme uspěli a přidali navrch večeři z místních specialit. Chutné jehněčí maso ani salát z horské trávy jsem dosud jinde nejedl.

Nazpět do Chanie a na severní pobřeží

Soutěska Samaria a strmé svahy Bílých hor nedovolují, aby po jižním pobřeží vedla silnice, a tak, když jsme chtěli pokračovat na jihu dále, mohli jsme si vybrat: buď obeplout hory na lodi, kterýžto způsob zvolila zmíněná skupina brněnských cyklistů, nebo hory objet. My jsme se vrátili opět do Chanie. Krásný dlouhý sjezd nás přivedl opět k rušnému městu. U kempu jsme si našli malou lagunu, kde byla příjemně teplá voda, a užívali si jara, které předčí léto u nás.

Chanií jsme podruhé prakticky jenom profrčeli, když tu jsme za přístavem narazili na značku dálnice. No to snad ne! O pokutu jsme si koledovat nechtěli. Ale nebylo to tak horké, jak se zdálo. Kolem kasáren na pobřeží se dal dálniční úsek objet až na místo, kde dálnice zatím končí. Potvrdilo se nám, že cesta po severním pobřeží není to, co bychom vyhledávali, nudná letoviska, hustý provoz a tak jsme se již těšili, jak se dostaneme někam do kopců. Přejeli jsme malý brdek a sjížděli opět k moři, skoro po rovině a po asfaltu, když tu slyším od Jany „lup“. „Do háje!“, pronesl jsem, prasklý drát a samozřejmě u pastorků. Jako na potvoru před námi cedule „prosochi erga“ (pozor práce – na silnici) a žádný asfalt …

V městečku Georgioupoli [Jorjupoli] jsme se jali hledat cykloservis, tedy alespoň něco jako servis. U náměstí byla půjčovna aut, mopedů a kol. „Výborně, tady uspějeme“, mysleli jsme si. Byla právě polední siesta, ale mladý Polák, který zde v dílně sloužil, se nás ujal. Štěstí bylo, že potřebné nářadí jsem si vezl s sebou. On měl jenom stojánek na zadní kolo, které jsem využil pro centrování. Kolo bylo opět v provozu! Ještě jsme tedy odpoledne stihli zajet k jezeru Kournas, jedinému sladkovodnímu na Krétě, napájenému z podzemních pramenů. Nějak nás to tu dvakrát nezaujalo, samé hotely a spousty turistů. Dojeli jsme proto do Vryses, malého městečka pod horami, kde jsme se v první taverně doptali na volný pokoj. Uspěli jsme.