Languedoc-Roussillon 2007

3. částPod vrcholky Pyrenejí

Kraj v podhůří Pyrenejí na středomořské straně je historickým katalánským územím. Dodnes tu obyvatelstvo hovoří katalánsky, nezřídka je vidět červenožluté pruhované katalánské vlajky a místní názvy jsou uváděny dvojjazyčně. Právě od oblasti kolem Perpignanu získal Languedoc, jižní část bývalé Occitanie, jméno Roussillon za pomlčkou.

Na tři noci jsme postavili naše stany v kempu u jezera ve Villeneuve-de-la-Raho za Perpignanem. Přestože jsme do hor museli následující dva dny poměrně daleko dojíždět, umožnila nám poloha kempu operativně změnit pořadí dnů pro případ, že by v horách nebylo dobré počasí. Druhý den po našem příjezdu bylo slunečno, takže jsme naložili kola a uháněli směr Prades.

Okruh po Conflentu

Villeneuve-de-la-RahoPradesSt-Michel de Cuxa FillolsVernet-les-BainsCasteilCol de JouTour de GoaCol de JouSahorreVillefranche-de-ConflentPradesVilleneuve-de-la-Raho~ 40 km → / 915 m ↑

Ruda s Janou nás vysadili na parkovišti před klášterem St-Michel-de-Cuxa. Starý románský klášter ležící na úpatí mohutné hory Pic du Canigou je mimořádně vzácnou památkou a jeho prohlídku jsme nemohli vynechat. I zde jsme získali turistický pas pro návštěvy památek zdejšího regionu. Zdaleka jsme již neměli čas jich navštívit více jako v kraji Katarů.

Tour de Goa

Svěží vzduch v horách byl velice příjemný, ale i tak slunce k poledni pěkně pálilo. V městečku Casteil jsme zamkli kola a přidali se k průvodu lidí mířících po betonové silničce nad soutěsku. Po půl hodince jsme se dostali k dalšímu z klášterů, na úpatí hory Canigou. Klášter St-Martin du Canigou je neuvěřitelně romanticky situovaný nad rozeklanými skalisky a působí až pohádkově. Z vyhlídky nad klášterem jsme v dáli na sousedním kopci zahlédli malou věžičku – náš další cíl.

Ze sedla Col de Jou vede k bývalé strážní věži Tour de Goa horská pěšina. S koly jsme to vzdali asi v půli. Až k věži jsme došli pěšky. Nad námi se tyčil masiv Pic du Canigou, jehož vrcholek byl zakryt v mracích. Právě ty údajně byly příčinou několika leteckých neštěstí v minulosti, kdy byla hora považována za magnetickou. Fakt je, že masiv Canigou ční do okolí nad všemi ostatními kopci dost zřetelně. Dokonce byla jeden čas hora považována za nejvyšší v Pyrenejích. Ve skutečnosti je v nich ještě deset vyšších. Zlověstné mraky nás nutily sjet do údolí, blížila se horská odpolední bouřka. Za námi v horách se zatáhlo. Než začalo pršet, tak my jsme už byli dole v údolí, kde stále svítilo slunce.

Opevněné město Villefranche-de-Conflent, bývalé hlavní město odtrženého katalánského regionu po vytyčení hranice na hřebeni Pyrenejí, bylo něco trochu jiného, než jsme dosud na jihu Francie viděli. Za mohutnými zdmi, které neprojektoval nikdo jiný než známý pevnostní architekt a stavitel Vauban, se ukrývalo poklidné městečko, které shora stráží pevnost Fort Liberia od stejného stavitele. K pevnosti sice vede silnice, ale my jsme zvolili pěší výstup po sedmi a půl stovce schodů. No, to byl nápad! Nahoře, při prohlídkovém okruhu, nás totiž čekaly další a další schody. To nejhorší však představoval sestup dolů. Kolena se nám úplně klepala. Návštěva pevnosti ale stála za vyhlídku na město a i v mracích schovaný masiv Canigou.

Pic du Canigou

Villeneuve-de-la-RahoPradessedlo Col de Milleresrefuge de Balatgrefuge de la Jasse-des-CortaletsRas dels CortaletsRefuge des CortaletsRefuge de la Jasse des Cortaletsrefuge de BalatgCol de MilleresPradesVilleneuve-de-la-Raho~ 43 km → / 1 262 m ↑

U chaty Refuge de Balatg ve stoupání pod Pic du Canigou

Hora Pic du Canigou je prý posvátnou horou všech Katalánců. Až do výšky 2 155 m vede k horské chatě, od níž se nastupují pěší treky na vrchol, cesta. Ruda s Janou si vyšli po této cestě o den dříve pěšky a už předem nám sdělili, co nás čeká. Nechali jsme se vysadit v sedle Col de Milleres zhruba v 850 m, kde od asfaltové silnice odbočuje cesta pod vrchol. „Tam přeci nemůže vést silnice!“, říkali jsme si, když jsme začali stoupat. Cesta s průměrným sklonem 10 % nabírala rychle výšku a krajina pod námi se vzdalovala a vypadala jako z letadla. V některých úsecích byla cesta dost rozbitá. Nakonec jsme dojeli do sedla Cortalets pod turistickou chatou. Dál za sedlo byla škrtnutá značená cyklotrasa a hlavně zde byla závora se zákazem vjezdu. Tudy jsme se ale chtěli vracet.

Na chatě jsme potkali cyklistu z Belgie, který nám vše objasnil. Cesta, po níž běžně mohou auta, byla přerušená závalem, takže dolů jsme se museli vrátit stejně. Zrovna jsme si dávali kávu a pochutnávali na sendviči, když zahřmělo. Dosud viditelný vrchol hory se zatáhl do mraků a kolem létaly blesky. Za hodinu bouřka odezněla a cesta dolů byla volná. Po mokrých kamenech jsme museli jet opatrně. Výhledy už nebyly takové jako ráno. Projížděli jsme mrakem, z něhož vypadával déšť. Když jsme sjeli na silnici a míjeli opatství St-Michel, nebylo po dešti ani památky. Mraky si stáhla hora a my pohodově sjeli do Prades.