Švýcarsko 2005

3. částÚdolím Rýna pod Alpy

Horní údolí Rýna

Po ránu se vstávalo z postele pohodově. Přespání v ubytovně jsme ocenili o to více, když jsme viděli tábořiště bez zázemí na mokré louce na kraji Andermattu. Brzký odjezd nám umožnil ujet následující den větší štreku než se kterou jsme původně počítali. Z údolí u Andermattu vedou jen čtyři cesty. Jedna klesá údolím dolů, po které jsme původně chtěli pokračovat, a pak zbývají tři sedla – St. Gotthard, odkud jsme přijeli, Furkapass u pramenů řeky Rhôny a Oberalppass u pramenů Rýna. Právě přes Gotthard a Furkapass vede evropské rozvodí. Po ránu jsme zdolali půl kilometru vysoké sedlo jak nic. Cestou jsme se neustále dívali do údolí na vzdalující se Andermatt a sedlo Furkapass, nad nímž bylo v dáli vidět ledovce. V sedle Oberalppass jsme opět opustili kanton Uri, jeden ze zakládajících kantonů švýcarské konfederace a přejeli do národnostně více smířeného kantonu Graubünden (Grigioni).

Ze sedla jsme sjížděli údolím Rýna, který pramení někde v kopcích. Provoz nebyl velký, přestože bylo pondělí. Bylo totiž 1. srpna a to je ve Švýcarsku státní svátek – Den konfederace. Také proto ve všech městech a obcích, kterými jsme projížděli, už několikátý den visely státní a kantonální vlajky. Bylo také všude zavřeno, takže jsme uvítali ušetřené zásoby. Počasí na státní svátek Švýcarům vyšlo, alespoň v údolí Rýna, kterým jsme desítky kilometrů klesali dolů skrz vyzdobená městečka, v nichž se střídala němčina s italštinou podle neurčitých hranic. Zastavili jsme se u velkého kláštera v Disentis/Mustér. V tomto městečku je ještě jedna zajímavost či spíš zvláštnost. Potkávají se tu dvě úzkorozchodné dráhy. Jedna, překonávající sedlo Oberalppass pomocí ozubnice provozovaná Matterhorn-Gotthard Bahn, a druhá, z dolního údolí Rýna, patřící Rhätische Bahn. Obě dráhy spojuje známý Glacier Express jezdící od Matterhornu za Furkou až po Trento za Berninou a zdolávající několik sedel.

Silnice pořád klesala až do Ilanz. Tady se údolí Rýna svírá do úzké kamenné soutěsky, kterou z obou stran obchází silnice. Zatímco nová hlavní silnice jde po levém břehu, původní silnice se romanticky klikatí na pravém břehu a z mnoha míst je vidět ke kaňonu a na druhou stranu údolí ke Glarnským Alpám (panorama 1, panorama 2, panorama 3). Zvláště pěkná je část, kde se spojuje údolí Rýna s bočním údolím Rabiusa. Škoda, že jsme neměli více času, tohle údolí by asi stálo za to. Strmé bílé skály a silnička klikatící se nad kaňonem, na jehož dně se vine řeka a železnice. Pak už jsme se přiblížili opět civilizaci na dosah města Chur. Zeptali jsme se místního cyklisty, se kterým byla zajímavá domluva, neb uměl jen německy a italsky a my zase anglicky, na cestu ke kempu. Jel stejným směrem a ochotně nás dovedl po stezce až do cíle dne.

S deštěm v zádech

Přes noc začalo pršet a ještě po desáté dopoledne stále pršelo. Bylo jasné, že náš plán vyjet potřetí nalehko do údolí, tentokrát údolím řeky Plessur do horského střediska Arosa, se nám nepodaří.

Do deště se nám určitě vyjíždět nechtělo. Nezbývalo než čekat. Když před polednem konečně déšť ustal, jeli jsme si alespoň prohlédnout město Chur, které je hlavním městem kantonu Graubünden. Projeli jsme historický střed města, dokoupili zásoby a vrátili se zpátky do kempu, když začalo zase pršet. Ačkoliv je Chur ve výšce 600 metrů nad mořem, válely se mraky tak nízko, že halily nejbližší kopce kolem, takže i kdyby nepršelo, nemělo žádný smysl jet do Arosy v sedmnácti stech metrech.

Na druhý den ráno přestalo pršet o něco dřív, ale z časové rezervy jsme nemohli ukousávat do nekonečna. Z předpovědí, které jsme dostali od kamarádů, vyplývalo, že jediná šance bude zmizet z hor. Přesunuli jsme se za oblačného chladného počasí dále po proudu do lázeňského městečka Bad Ragaz. Ubytovali jsme se v kempu a vydali se na projížďku do města. Jen jsme však dojeli ke zřícenině hradu za městem, už se zase rozpršelo. Pak se ale večer zničeno nic nebe roztrhalo a vysvitlo slunce. Už jsme začali spřádat plány, jak si druhý den vyjedeme nalehko do malebného údolí Taminatal, které se nám z informačních materiálů líbilo a dokonce bylo v jednom z našich původních plánů.

Lichtenštejnsko

Po ránu se zase po obloze honily mraky a stan se nám sotva podařilo usušit. Od výletu do údolí jsme tedy upustili a zvolili cestu pryč z hor. Než jsme dojeli na hranici s Lichtenštejnskem, zase jsme se museli schovat. Podél Rýna za Bad Ragaz vede na levém břehu po hrázi vyasfaltovaná stezka. Za hraničním hřbetem se na druhé straně řeky objevilo Lichtenštejnsko. Jako zázrakem zde svítilo slunce.

Lichtenštejnské knížectví je malý alpský státeček, který si uchoval svoji samostatnost až do dnešních dnů. Dynastie Lichtenštejnů měla v minulosti rozsáhlé panství i na moravsko-dolnorakouském pomezí, paradoxně rozlohou větší než současné alpské knížectví mezi Rakouskem a Švýcarskem. Celé Lichtenštejnsko leží v údolí na pravém břehu řeky Rýn a v několika málo horských údolích kolem. Do hor jsme neměli v úmyslu šplhat, Lichtenštejnsko pro nás bylo jen zajímavostí na cestě zpět k vlaku do Rakouska. Protože se Švýcarskem tvoří Lichtenštejnsko celní a měnovou unii, nečekala nás po překonání hraniční řeky žádná kontrola, ani jiná významná změna. Už od řeky byl vidět na vršku porostlém vinicemi nad městečkem Balzers romanticky vyhlížející hrad Gutenberg. Pod ním jsme se napojili na hlavní silnici, tvořící osu celého knížectví. Stále jsme projížděli aglomerací a ani jsme nezaregistrovali začátek Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Z města byl vidět knížecí hrad na skále. Skrýval se v lešení, a protože je veřejnosti nepřístupný, v půlce stoupání k němu jsme si to rozmysleli. K hranicím s Rakouskem jsme dojeli bez dalších zastávek.

Od hranic to byl jen kousek do města Feldkirch, cíle naší výpravy. Nad středověkých městem stojí hrad a u řeky dvě staré věže. U jedné z nich jsme objevili zajímavost asi metrovou kamennou kouli vznášející se na vodním polštáři. Stačilo do ní strčit a začala se otáčet jiným směrem. Cyklostezka, jak se na rakouské město sluší a patří, nás dovedla z historického centra města na kraj do velkého kempu a místního sportoviště v Gissingenu.

Jezero Bodensee

Feldkirch leží v nejzápadnějším cípu Rakouska, nedaleko Bodensee, česky Bodamského jezera. Do plánovaného odjezdu vlaku nám zbýval jeden den, který jsme měli jako rezervu, a proto jsme se rozhodli pro okružní výlet nalehko k tomuto mezi cyklisty vyhlášenému jezeru.

Za lesem u kempu teče řeka Rýn a podél ní vede asfaltová stezka. Přejeli jsme řeku na jednom z mostů do Švýcarska a kupodivu na hranici nás nikdo nekontroloval (tehdy ještě nebylo Švýcarsko v Schengenském prostoru). Údolí na obou stranách lemují Alpy. Nejsou to ty typické kamenné velehory, ale spíš vysoké kopce, takové jako naše Beskydy. Právě odtud jsme mohli z louky nad jezerem ve výšce více jak 500 metrů pozorovat jako z letadla Bodamské jezero a města na pobřeží pod námi. Jezero je ohromné a na jeho objetí se pořádají několikadenní cykloturistické zájezdy. Ani my jsme ho celé z té výšky neobhlédli. Jasně jsme ale viděli protější břehy Německa i deltu Rýna v Rakousku. Zajímavé bylo, že při tomto jediném výletě jsme projeli hned třemi švýcarskými kantony.

Delta Rýna je bažinatou oblastí. Prokličkovali jsme ji po všudypřítomných značených stezkách. Nebyli jsme sami, cyklistů bylo všude kolem jezera opravdu hodně, u města Bregenz jsme se dokonce dostali do cyklisticko-bruslařské zácpy. Dále proti proudu už jsme tolik lidí nepotkávali. Cesta podél Rýna byla fakt dost děsná nuda. Nechápu, jak někdo může jet podél takové řeky několik dní. Několikrát stezka po pravém břehu přejela do Švýcarska a zase do Rakouska bez hraničního odbavení, protože stará hranice kopíruje původní tok řeky, nikoliv nový, narovnaný mezi hráze. Vrátili jsme se do kempu. U večeře se začalo smrákat a spadlo i pár kapek.

Cesta domů

Vlak nám jel až před polednem. Měli jsme tedy dost času se v klidu sbalit, dokoupit zásoby na cestu domů. Pak už nás vlak Intercity dovezl zpět do Vídně. Čekal nás bleskový přesun z Westbahnhof na Südbahnhof. Z půlky jsme měli trasu nacvičenou a večerní vlak do Brna jsme stihli akorát. Domů jsme dojeli za tmy, parádně unavení, ale s představou na další cestu pro příští rok.