Švýcarsko 2005

2. částItalské části Švýcarska a na skok do Itálie

K jezerům pod Alpami

Další den ráno jsme opět obtěžkali kola brašnami. To moje už neskřípalo Ještě aby jo, za ty peníze! Z cyklistické stezky nás značení směr St. Moritz vyhnalo do kopce. Dojeli jsme do města. Popravdě, čekali jsme od něj trochu více. Žádné historické město jako Ardez nebo Zuoz předtím, samé hotely a stavební jeřáby. Těch jsme napočítali snad dvě desítky. St. Moritz leží nad jezerem a několik dalších jezer je ještě nad ním. Jezera slouží k rekreaci a kolem nich vede šotolinová stezka s vyznačenou trasou Innstalradweg. Zatímco boční silnice k Juliapass vede kamsi nahoru, cesta kolem jezer je prakticky po rovině. Pak jsme najednou přijeli do obce Maloja a na jejím konci jsme objevili vrcholovou ceduli sedla ve výšce 1 815 metrů, tedy jen o stovku více než ráno a stejně jak St. Moritz. Z vyhlídky jsme viděli, co nás čeká … Silnice se jako had vinula dolů serpentinami a oblouky sklesala o několik set metrů níže.

Rozhodně jsme ale dolů nesjeli na jeden zátah. Podél cesty jsme se zastavili, našli zříceninu staré kaple, zámeček a stihli opravit jeden defekt. Hory za námi zůstávaly v oblacích. Údolím Bregalia jsme ubírali výšku. Silnice ještě dvakrát klesla v prudších stupních. Najednou jsme spatřili mohutný vodopád nad městečkem Piuro. To už jsme ale byli v Itálii. Nebýt celnice, ani bychom si nevšimli, že jsme v jiném státě, všechny obce na švýcarské straně jsou totiž úplně italské. Že jsme opravdu v Itálii, jsme pochopili až ve městě Chiavenna. První, co se Italové učí v autoškole, je patrně používat klakson. Raději jsme tedy jeli po vedlejších cestách hlubokým údolím s plochým dnem vymodelovaným ledovcem, který se zde zastavil a roztál v jezero. A na břehu jezera Lago di Como jsme také hledali ubytování, zatímco do hor, odkud jsme přijeli přišla bouřka.

Podle internetu mělo být v obci Domaso několik kempů, ve skutečnosti jich tam bylo snad jednou tolik. Výborně, najdeme si ten cenově nejvýhodnější, nebudeme přeci připlácet za nadstandard, který nevyužijeme. Poté, co jsem ve třetím kempu neuspěl pro přeplněnost, přesvědčili jsme recepční jednoho z dalších kempů, že plácek u zadní brány je celkem fajn. Byli jsme v Itálii, tak jsme nemohli vynechat večerní návštěvu pizzerie, podstatně levnější než v sousedním Švýcarsku.

Zpátky do hor

Když jsme plánovali trasu až do Itálie, těšili jsme se na krásné scenérie velkých jezer, v nichž se zrcadlí okolní dvoutisícové hory. Opar z horka však okolní hory zakryl tak, že skoro nebylo vidět na protější břeh. Jeli jsme po typicky italsky rušné silnici kolem jezera na úpatí Alp a jen v místech tunelů, kterými cyklisté nesmí, jsme se zbavili dopravy oklikou po staré cestě. V jednom místě jsme nakonec museli tunel projet. V Mennagiu jsme začali stoupat od jezera a nabrali směr Lugano.

Všude byl velký provoz, předjíždělo nás jedno auto za druhým. Ani se nám nechtělo věřit tomu klidu, když jsme sjeli k jezeru s příznačným názvem Lago di Piano, kam hluk ze silnice nedoléhal. Přijeli jsme na břeh dalšího z ledovcových jezer - Lago di Lugano. Nová silnice tady vede tunelem, my jsme jeli po staré na břehu jezera po cestě s několika menšími tunely. Kolem jezera už nebyl takový opar jako u Lago di Como, takže jsme měli trochu lepší výhled na strmé kopce padající k hladině. Najednou jsme zmizeli v tunelu a byla tu celnice. Byli jsme zpět ve Švýcarsku a před námi aglomerace města Lugana. Lugano je historické město, nad nímž stojí ohromná katedrála s krásným interiérem. Hned vedle jezdí lanovka jako na Petřín, ale my jsme museli kopeček ke katedrále vystoupat pěkně na vlastní pohon. Po zkušenosti s Lago di Como jsme upustili od původního záměru pokračovat až k jezeru Lago di Maggiore. Po prohlídce Lugana jsme se rozhodli překonat nevysoké sedlo Passo M. Ceneri a ušetřit jeden den. Hlavní silnice byla již téměř bez provozu, ten stáhla dálnice pod námi. Podél silnice byl navíc namalovaný cyklopruh. Za sedlem jsme začali sjíždět do širokého ledovcového údolí řeky Ticino. Ze sjezdu se nám otevřel pohled na údolí a tam dole jsme začali hledat i kemp. Po chvíli rozmýšlení jsme zakotvili na dvě noci v malém jednohvězdičkovém kempu v obci Gudo. Nebyl to žádný výstřelek komfortu, ale na přespání byl dobrý.

Údolí Val Verzasca

Přes některá údolí nevedou silnice do sedel a jsou tedy slepá. Jedním z nich je i malebné údolí Verzasca, které začíná u města Locarno a táhne se do nitra Leponinských Alp. Hned na začátku jsme z údolí pěkně zostra stoupli a serpentinami se třemi tunely nás silnice vynesla o několik desítek metrů výš k vysoké betonové hrázi přehrady. Voda v přehradě byla krásně modrá a upuštěná o několik metrů pod korunu. Podél přehrady a následně kolem kamenného koryta řeky cesta stoupala již poměrně mírně. Bylo nádherné počasí, a tak jsme se chvíli osvěžovali na obřích balvanech u vody. Kousek výše proti proudu, u dvojitě klenutého kamenného mostku, byla hlava na hlavě. Cestu pod horami lemovala kamenná stavení s kamennými střechami. Ale jsou to hory a tak se znenadání zatáhlo a už nebylo tak pěkně jako ráno. Neodradilo nás to a dojeli jsme až na konec údolí do kamenné vesničky Sonogno, kde se cesta rozdvojuje. Obě cesty ale po chvíli končí pod štíty a dále pokračují jen pěší stezky.

U vodopádu nad vesničkou jsme právě viděli zásobovací vrtulník, jak spouští na přistavené auto odpad z nějaké horské chaty nahoře. Mraky na obloze se nám nelíbily. Raději jsme se otočili a celé údolí jsme si projeli zpátky. Nechtěli jsme zde skončit v bouřce a dolů sdírat špalky brzd za mokra. Byli jsme právě v obchodě, když tu slyším hřmění. Měli jsme pravdu, nad Locarnem byl obrovský černý mrak a viditelně se valil naším směrem. Závěrečným spurtem do Gudo jsme dojeli do kempu. Kupodivu, spadlo pár kapek a bouřka se nekonala, hory déšť stáhly, tam nahoře by nám tak hej nebylo.

Bellinzona – město tří hradů

Z Guda nás navedlo cykloturistické značení až do města Bellinzona, které nese přídomek město tří hradů. Když jsme sjížděli do údolí Ticino, hledali jsme je dalekohledem. Trefili jsme se na staré náměstí s orientační tabulí a zjistili jsme, že hradby nad námi patří prvnímu z hradů, stojícímu na návrší uprostřed města, zvanému Castelgrande.

Dojeli jsme krátce před desátou k bráně pod schody hradu. Zůstal jsem u kol a Jana se vydala na průzkum. „Kde ta holka je?“, říkal jsem si, když se ani po půl hodině nevracela. Jana předpokládala, že dojde k nějaké pokladně, zjistí, co stojí vstupné, na jak je to dlouho a tak podobně. Přišla celá nadšená, že nahoře je muzeum, ale celé nádvoří a věže jsou volně přístupné a také, že se to dá celé projít. Od hradu byly vidět další dva hrady – Castello di Montebello na vedlejším svahu a vysoko nad ním Castello di Sasso Corbaro. Nadšeni z prvního hradu jsme se rozhodli dojet ještě k druhému. Ani u hradu Montebello nebyla žádná pokladna. Celý hrad se dal projít po hradbách i travnatých zahradách zdarma.

Cyklistické značení, které nás do města přivedlo, nás z něj i vyvedlo. Nad Bellinzonou se údolí dělí. Do jednoho údolí směřuje ukazatel k sedlu San Bernardino a do druhého k Airolo, městečka pod sedlem San Gottardo. To byl náš směr. Díky tomu, že údolím vede dálnice, nebyl na hlavní silnici žádný provoz. Navíc byla sobota. Proto jsme tentokrát neposlechli směrovky cyklistického značení, které se nás pokoušely svést na boční silnice. I na hlavní silnici byl totiž vyznačen bezpečný cyklistický pruh.

V městě Biasca se údolí opět větví. My jsme nevěděli, zda pokračovat ihned dál. Jak v místech, odkud jsme přijeli, tak i před námi byly nad horami černé mraky. Zajeli jsme na nádraží, kde jsme hledali vhodný úkryt před případným deštěm. Čekání jsme vzdali a riskli to dál. Nad námi pořád svítilo slunce, ale v horách byly vidět blesky. Pak se údolí uzavřelo, cesta nabrala serpentinami výšku a déšť byl na spadnutí. Zrovna nebyla kolem žádná civilizace a nám do cíle zbývalo pár kilometrů. Shora jel cyklista v pláštěnce a říkal, že až do Faido za sucha nedojedeme. Našli jsme si ne zcela pohostinný úkryt pod obloukem železničního mostu přimknutého ke svahu. Za chvíli začal prudký liják. Ze svahu nad námi se postupně čúrek vody měnil ve vodopád padající k nám pod most. Stáli jsme schoulení k sobě vedle kol na posledním suchém místě necelou hodinu. Pak se déšť uklidnil a my mohli pokračovat. Jen o kus dále bylo nádraží s podchodem, lavičkou, … Do kempu jsme ale dojeli suší, to bylo hlavní. Postavili jsme stan a ještě vysvitlo i slunce. V kempu jsme potkali jiné dva cestovatele. Jeli z Belgie do Benátek. Prakticky jediné sedlo na cestě, které museli zdolat, bylo sedlo Gotthard, které nás čekalo následující den. V deštivém sjezdu skoro úplně přišli o špalky a marně přemýšleli, jak v neděli v Bellinzoně koupí nové.

Sedlo St. Gotthard

Po ránu už zase bylo pěkně. Alpské počasí je jako na houpačce. Hned na začátku dne jsme ve svahu nad Faido našli velký vodopád a malou tvrz. Údolí se nad Faido svírá do úzké soutěsky, kde občas z tunelu vyjede po rampě dálnice, a vytrvale zde stoupá i železnice. Vše je vtěsnáno do úzkého údolí. U Airolo se dělí několik silnic. Jedna vede k nejvyššímu švýcarskému sedlu Nufenenpass a zbývající tři zdolávají Gotthard.

Dálnice sedlo podjíždí tunelem, nová silnice, určená pouze pro motorová vozidla, a také stará historická klikatící se silnice. Cyklisté nemají jinou možnost než vystoupat po staré silnici převážně vydlážděné kostkami. V Airolo začíná to pravé stoupání na Gotthard. Na začátku stoupání je stále vidět vzdalující se městečko a u něj šňůra aut shlukujících se před vjezdem do tunelu, který je se svými 18 km nejdelším evropským automobilovým tunelem. Před čtyřmi lety jsem tímto tunelem projížděl autem a cesta se mi tehdy zdála nekonečná. Díky nové silnici a tunelu je na staré cestě téměř nulový provoz. Stará a nová silnice se nejprve vzájemně proplétají, pak se ale údolí zúží, nová silnice vede do tunelu a galerie, zatímco stará cesta se klikatí nekonečnými serpentinami v terasách. Zdolávali jsme jednu zatáčku za druhou a blížili se k mraku nad námi. Když jsme konečně přijeli do sedla, válela se mlha jen pár metrů nad sedlem, jakoby se mrak rozbíjel o horu Winterhorn nad námi. Sedlo St. Gotthard / San Gottardo není jen předělem Alp a místem zlomu počasí, je ale i administrativní hranicí. Z italsky mluvícího kantonu Ticino jsme přejeli do malého německého kantonu Uri.

V sedle se potkává stará silnice s novou a na parkovišti byla spousta aut a autobusů. Byla tam pěkná zima a navíc nás čekal sjezd dolů. Stojí zde budova staré pošty, jsou tu poštovní kočáry, které se dříve plavily přes jezero v sedle na vorech. Maketa jednoho takového kočáru stojí uprostřed jezera. Sedlo Gotthard nám připomnělo Berninu. Ze severní strany je také o mnoho pozvolnější než z jihu, odkud jsme přijeli. Stará cesta se po několika kilometrech opět spojila s hlavní a sklesala do širokého údolí u města Andermatt. Nebylo právě přívětivě a chtěli jsme zde skončit. Ani v kempu ve Faido, ani na Gotthardu nám však nikdo nebyl schopen s jistotou říct, zda je či není dole v Andermattu kemp. Zato jsme ale věděli, že v sousedním Hospentalu je mládežnický hostel. Vzhledem k tomu, jaké bylo počasí, a také k nadmořské výšce bezmála půl druhého kilometru, jsme se rozhodli zůstat, byť nocleh stál dvojnásobek toho co kemp. V ceně však byla snídaně a ta nám ušetřila zásoby na další den.