Švýcarsko 2005

1. částPodél Innu do sedla Bernina

Jak jsme cestovali do hor

Do Švýcarska se dá z Brna poměrně dobře dostat vlakem přes Rakousko. Našli jsme si výhodné spojení do západního Tyrolska i zpět přes Vídeň. Jenže, jak jsme plánovali cestu tentokrát dost na poslední chvíli, podcenili jsme nutnost rezervace dopravy s kolem ve vlacích Intercity a místo na dopolední vlak jsme přes internet získali rezervaci na vlak odpolední, s příjezdem do výchozího místa výpravy pozdě večer.

Cestu vlakem na trase Brno-Vídeň jsme měli již „nacvičenou“ z předchozích výprav. Zmákli jsme na jedničku i cenově nejvýhodnější tarifní kombinaci bez mezinárodních lístků. Vlak z Břeclavi nás dovezl na vídeňské nádraží Philadelphiabrücke. Po vídeňských stezkách jsme se s jedním malým zaváháním, jinak celkem spolehlivě, přesunuli na nádraží Westbanhof, odkud odjíždějí dálkové vlaky na západ Rakouska. Na nádraží jsme měli do odpoledne dost času vyzvednout si rezervované jízdenky a vyřídit rezervaci jízdenek pro zpáteční cestu. Konečně jsme seděli v pohodlném klimatizovaném vlaku téměř nehlučně svištícím směrem na Salzburg. Z nočního příjezdu jsme měli obavy. Byla už úplně tma, když jsme vystoupili z vlaku v Landecku, městečku v hlubokém údolí na soutoku řek Sanna a Inn. Věděli jsme o dvou kempech na druhé straně městečka. Když jsme přijeli k malému kempu Riffler, byla náhodou paní ještě na recepci. Stan jsme postavili na travnatém plácku, na který doléhalo světlo od lampy ze stezky za plotem. Na obloze svítily hvězdy a za kempem se s hukotem valily vody řeky Sanna. Úvod nám tedy vyšel.

Údolím Innu do Švýcarska

Ráno bylo zamračené, dokonce na stan padlo i pár kapek. Sbalili jsme rychle věci, ale naše panika byla předčasná. Než jsme se poté nasnídali, nebe se umoudřilo a mohli jsme vyrazit na cestu. Hned za Landeckem nás cedulka nasměrovala na boční trasu pro cyklisty, která kopírovala silnici údolím Innu po vedlejších cestách. Jak to tak v Alpách ale bývá, bylo to jako na lochnesce, tedy nahoru a dolů, ale zase příjemnější než po hlavní silnici mezi auty. Cestu nám znepříjemňoval jen podivný zvuk, který se ozýval z mého zadního kola při každé obrátce. „To tak vržou pláště, nebo co?“, divil jsem se. Odlehčené kolo jelo tiše, při zátěži na jednu stranu zaskřípalo. Ale jelo, proto jsme pokračovali. S jedním defektem jsme se dostali až k rakousko-švýcarské hranici za obcí Pfunds. Rakouští celníci jen letmo zkontrolovali naše doklady, ale po švýcarské celnici ani památky. Po chvíli jsme zastavili u starého kamenného mostu přes soutěsku s velkým rakouským císařským znakem a kousek za ním jsme přijeli na švýcarské území. Na druhé straně údolí jsme viděli silnici šplhající se do sedla Reschenpass. My jsme ale pokračovali stále údolím Innu celých deset kilometrů švýcarskou bezcelní zónou – „územím nikoho“. Teprve u Martiny (tak se jmenuje městečko, nikoliv nějaká známá ze Švýcarska) jsme přijeli k celnímu odbavení. Hned za hranicemi nás švýcarské cykloturistické značení svedlo na cyklostezku podél řeky. I tentokrát jsme poslechli a poslušně si přidali výškové metry navíc.

V Martině jsme potkali zájezd českých cyklistů. Dali jsme se s nimi do řeči a ptali se jich na další cestu. „Jó, je to dobrý“, říkali nám. Jenže, co se zdá sjízdné v pohodě nalehko, nemusí platit s brašnami na nosiči. Sotva jsme vjeli do lesa, skončil asfalt a po šotolině jsme v serpentinách začali nabírat výšku. Závěr do osady Raschvella byl opravdovou lahůdkou po kamenité cestě, na níž jsme naložená kola raději tlačili. Jen jsme smutně pokukovali po silnici na druhé straně údolí, která nabírala výšku plynule. Dál už to ale šlo a cesta nás najednou přivedla přímo doprostřed kempu s podivným názvem Sur En. Kemp nebyl nijak oplocený, což ve Švýcarsku není žádná výjimka, spíše pravidlo, jak jsme posléze pochopili. Rozhodli jsme se zůstat a nepokračovat až do Scuolu, na obloze se totiž nepříjemně zatáhlo a poté, co jsme postavili stan i lehce rozpršelo. Zkrátka, počasí v horách rychle podléhá náladám.

Horní tok Innu

Údolí Innu se jezdí zpravidla po proudu, ale ono to je ve výsledku skoro jedno, protože pokud se nejede po hlavní silnici, nasbírá se na turistické trase nemalá výška tak jako tak. Když jsme přijeli do městečka Scuol (Schuls), snažila se mě Jana přesvědčit, že nemá smysl se drápat kamsi vysoko na kopce, že stejně není nic vidět. Dokonce na nás káplo. Než jsem se ale stihl vrátit z informačního střediska s mapou švýcarských kempů, začaly se mraky trhat a o dalším pokračování bylo rozhodnuto: do kopce! Ve Ftanu, obci na vrcholu stoupání, jsme byli pěkně zpocení. Ještěže na návsi byla kašna s tekoucí vodou. Odměnou nám byly krásné výhledy na protilehlé štíty Sesvennagruppe za nimiž se rozkládá Švýcarský národní park. Za Ftanem jsme opět sklesali k řece. Najednou se před námi otevřel fantastický pohled na městečko Ardez se zříceninou tvrze na návrší. Malebné městečko bylo plné starých domů s nádherným zdobením freskami a se zajímavými architektonickými prvky. Od tvrze jsme ho měli jako na dlani. Viděli jsme odtud také silnici, která pokračovala kamsi do kopce. U cedule s informací o čtvrtkilometrovém převýšení jsme se rozhodli pokračovat 10 km po hlavní silnici, kde v tu dobu nebyl velký provoz.

V Suchsu z údolí Innu odbočuje silnice přes Flüelapass do Davosu a je tu i nádraží, kde přepravují auta vlakem dlouhým tunelem. Vrátili jsme se na turistickou stezku. Nebyl tam sice žádný prudký kopec, ale zase proti nám příšerně fučelo. V Zernezu jsme doplnili potraviny a při pohledu na hodinky jsme se rozhodli nepokračovat po klikatící se zvlněné turistické trase, ale dál jet opět po hlavní silnici. Silnice stoupala plynule, kilometry naskakovaly a provoz byl relativně slabý až do Zuozu. V horách před námi se černaly mraky. Nechtělo se nám zůstávat v kempu právě tady, chybělo by nám pár kilometrů do Samedanu, kde jsme měli naplánováno zůstat dvě noci. Riskli jsme to, jenže před Samedanem začala přeháňka a zrovna se nebylo kam schovat. Pak se ale najednou úplně nebe roztrhalo a než jsme dojeli do kempu v Punt Muragl svítilo slunce.

Sedlo Bernina

Jak jsme postupně nabírali a ztráceli výšku, ani nám nepřišlo, že jsme vystoupali poměrně vysoko. Kemp v Punt Muragl se nachází ve výšce 1 710 metrů nad mořem. Kupodivu ráno v osm hodin bylo skoro 15 stupňů, takže ze stanu se dalo vylézt. Nebe bylo jako vymalované. Ani se nechtělo věřit, že se ještě večer nad štíty Berniny válely husté mraky. Odlehčeni od zátěže jsme se vydali do sedla Bernina.

V Pontresině na náměstí jsem zašel do turistických informací ověřit, zda se opravdu dostaneme bezpečně přes sedlo zpět vlakem. Sedlo Bernina totiž překonává úzkorozchodná železnice Rhétských drah a na trati jezdí jak vlaky s vyhlídkovými vagóny, tak i s vagóny na kola. Paní v infocentru mě vybavila jízdním řádem a ujistila, že vlaky opravdu kola berou. Podél silnice vede na sedlo souběžně i stezka pro horská kola. Ačkoliv jsme jeli nalehko, dali jsme přednost silnici. Po několika kilometrech ji kříží železnice. U přejezdu je malé parkoviště a vyhlídka na ledovce pod Berninou. Podle jízdního řádu jsme zjistili, že vlak by měl jet zanedlouho a skutečně, za pár minut kolem projel. Počkali jsme také na známý Bernina Express s vyhlídkovými vagóny.

Z údolí se cestou odpojují dvě lanovky na okolní vrcholy, odkud jsou výhledy na ledovce a štíty. Ty jsme ale nevyužili a dál šlapali do sedla. Žádná námaha, ze severozápadu má silnice mírný sklon a serpentiny jsme na celé délce projeli jen jedny. A tak za chvíli jsme se mohli vyfotit se značkou 2 330 m nad mořem, nejvýše položeném místě naší cesty. Špičky tří a čtyřtisícových vrcholů kolem sice oblizovaly mraky, ale na sedle bylo překvapivě 22 stupňů! Oblékli jsme se na sjezd. Jihovýchodní svah Passo del Bernina je o poznání prudší. Silnice se v serpentinách vlní a rychle ztrácí výšku. Klesli jsme do výšky 1 021 m. Kdybychom pokračovali ještě dále, pak u hranic s Itálií bychom dojeli k mostu známému z obrázků, kdy červené vlaky se točí na mostě samy nad sebe. Železnice dále vede až do italského Trenta. Cestou dolů začalo mé zadní kolo s sebou házet a vrzání také nepřestávalo. A to jsem oba pláště večer prohodil. Znovu jsem zkontroloval kola a … už to bylo jasné! Ráfek neunesl přepětí drátů a praskl. „S tímhle se nedá pokračovat moc daleko!“, povzdechl jsem si.

Zakoupili jsme lístky pro sebe i pro kola, obojí překvapivě ve stejné ceně. Netrvalo dlouho a za chvíli jsme nakládali kola do hytláku. Zaujali jsme výhodné místo u okna hned v sousedním oddíle a těšili se na jízdu vlakem, který nás vyvezl zpátky do sedla. Vlak se neuvěřitelně kroutí po svahu, projíždí mostky a tunely a na odvážně vedené trati zdolá výšku bez jakékoliv ozubnice. Zdá se to skoro jako neuvěřitelný výkon. Městečko pod námi bylo stále menší a menší, poté výhled na něj vystřídaly štíty hor masivu Bernina. Bezmála hodinová jízda skončila, vystoupili jsme na jednom z nejvýše nejvýše položených nádraží v Evropě. Znovu jsme stáli v sedle a čekal nás sjezd, tentokrát na druhou stranu. Do Pontresiny jsem jel raději poměrně opatrně. Nebyl důvod odkládat opravu kola na další den. Vyhledali jsme tedy servis a požádali o bleskovou opravu zadního kola. Servisák nám vyhověl a za nemalý peníz jsem se tedy dočkal nového pravého švýcarského ráfku.