Provence 2005

5. částKaňon Verdon a Azurové pobřeží

Druhou část naší cesty jsme naplánovali o něco více na východě v kraji Var. Nemohli jsme totiž vynechat okruh kolem kaňonu Verdon, o kterém jsme toho tolik slyšeli, a také okusit kousek francouzské Riviéry na pobřeží Středozemního moře. Opět jsme se přemístili autem a ušetřili si tak několik dní na kole.

Velký přesun

Ráno jsme se nemohli dostat ze stanu. Zatím nám skvěle přálo počasí, jenže najdnou byla zatažená obloha a na stan neustále dopadaly kapky. Déšť během dopoledne přeci jen skončil a my jsme mohli zabalit suché stany. Celý den vydrženo pěkně divoké počasí. Původně jsme uvažovali o návštěvě „města fontán“ Aix-en-Provence nebo o pěším výšlapu na horu St-Victorie, ale ani z jednoho zásluhou špatného počasí nic nebylo. Zajeli jsme si proto jen k modernímu akvaduktu Roquefavour nedaleko Aix-en-Provence.

Když jsme přijížděli do hor ke kaňonu Verdon, zuřila nad ním velká bouřka. Hladina jezera Lac de Ste-Croix byla však neuvěřitelně modrá v kontrastu s temnými hustými mraky. Ubytovali jsme se v kempu nad jezerem, postavili stany, když začalo znova pršet. „Tolik jsme se ke kaňonu těšili a nakonec nám to tu proprší?“, říkali jsme si. Ale recepční hýřil optimismem, že ráno bude na obloze opět svítit slunce. A nemýlil se!

Okruh kolem Verdonu

Ráno se kolem stanu válela mlha. Než jsme se ale vrátili z umýváren, začala prudce stoupat a během 10 minut bylo nad námi úplně modré nebe a za kopcem se po chvíli objevilo i slunce. Bylo na čase vyrazit.

Celý kaňon Verdon se dá objet po silnici, ale rozhodně to není vrstevnicová cesta a také se často od kaňonu odklání. Celý okruh dokola měří asi 120 km. Vzhledem k terénu a neustálým zastávkám na focení je to dost náročná trasa na jednodenní výlet. Některé méně zajímavé nebo náročné úseky jsme se proto rozhodli absolvovat s koly na střeše doprovodného vozu. Hned na úvod jsme se nechali vyvést nad Aiguines do prvního sedla v nadmořské výšce 1 202 m n. m. Odtud se nám naskytl fantastický výhled na závěr kaňonu Verdon a jezero.

Již na kole jsme jeli úzkou silničkou podél kaňonu a neustále zastavovali na focení. Při focení se ukázalo, jak výhodné je jet tady na kole. Ruda s autem musel totiž vždy zastavit na nějaké odstavné ploše a k výhledu dojít i několik desítek metrů pěšky. Silnice nad kaňon nabízí neustále zcela strhující výhledy a stále nové a nové scenérie. Slunce jsme měli pořád víceméně v zádech, takže i pro focení byly přímo ideální podmínky. V jednom místě se silnice dostane těsně k okraji kaňonu a je odvážně vedena tunelem-galerií po kraji skály. Hluboko dole pod námi tekla řeka Verdon. Pak se ke kaňonu připojuje jiné údolí řeky Jabron, přes které se klene most Pont de l'Artuby. Tady se silnice odklání od Verdonu a zdolává nevysoké sedlo.

Před sedlem jsme naložili kola opět na střechu auta a kus cesty jsme se převezli. Za městečkem Trigance cesta klesla k Pont du Soleils a my jsme se dostali až na úroveň řeky Verdon, kterou jsme přejeli na druhou stranu. Silnice tu vede uvnitř hlubokého údolí. Odbočili jsme na parkoviště k místu, kde se voda řítí do úzké skalní soutěsky. Skoro ze dna kaňonu jsme se nechali vyvést k obci la Palud-sur-Verdon, kde začíná okružní vyhlídková silnice nad kaňonem. Tu už jsme si ale objeli zase na kole. Věděli jsme, že ji musíme objet ve směru hodinových ručiček, neboť je z části jednosměrná. Z 890 metrů na 1 320 metrů jsme vystoupali v několika serpentinách, přičemž na každé obrátce nad kaňonem se z vyhlídky ukázal podobný fascinující obrázek kaňonu, jen údolí bylo vždy o několik desítek metrů hlubší. V nejvyšším místě má kaňon až téměř kilometr! Gorges du Verdon nebo také Grand Canyon du Verdon je jedním z největších kaňonů v Evropě. Teprve odtud shora člověk pochopí jeho mohutnost. Když jsme dosáhli vrcholu, bylo vidět, jak celý kaňon tvoří obří puklinu v krajině, jako by někdo zemi roztrhl. I kopec, na který jsme postupně vyšlapali, náhle strmě padá do propasti. Na druhé straně údolí bylo vidět silnici, po níž jsme ráno jeli, včetně oné galerie tunelů.

Od sedla už je silnička jednosměrná. Prudce klesá až k chatě Chalet de la Malin. Pak se srovná a klikatí se nad kaňonem a posléze se opět zvedá a vrací bočním údolím do la Palud-sur-Verdon. Ruda s Janou se vrátili k autu a my dva jsme dokončili okruh nad Verdonem až do kempu. Znovu se nám vrátil obrázek závěru údolí, tentokrát z druhé strany, kde se řeka vlévá do jezera Ste-Croix.

Verdon si nás získal, bylo to jedno z nejúžasnějších míst, které jsme kdy s kolem měli možnost projet. Škoda jen, že nebylo dost času poznat ho více.

Od Verdonu na pobřeží

Od Verdonu je to ke Středozemnímu moři ještě pěkný kousek a navíc přes kopce. Opět jsme tedy využili auto k převozu o zhruba dvě desítky kilometrů jižněji a kola složili až u městečka Sillans. Ale ještě předtím, než jsme nasedli na kola, zašli jsme se podívat k místním malebným vodopádům. Na terénním stupni tu padá říčka v několika pramenech.

Ujížděli jsme zvlněnou krajinou stále k jihu. Silnici lemovaly převážně vinice a lesy. Už cestou jsme si povšimli, že půda je tu zbarvena do červena. Skutečně se v těchto místech těží rudy. Jedna ze značených cyklistických tras, kterou jsme potkali, dokonce nese jméno „la Route de la Bauxit“. Nedaleko městečka Carcès jsme objevili starý důl na železnou rudu. Kousky rudy lze bez problémů najít kolem silnice. Hned vedle rudných dolů je další z provensálských klášterů Abbaye de Thoronet. Potkali jsme tu náhodou naše kamarády, kteří se právě vrátili z prohlídky a ujistili nás, že za obvyklou taxu o mnoho více než jinde neuvidíme. Pokračovali jsme tedy dále na jih. Když jsme podjeli křížení dálnic, začaly se v krajině objevovat háje piniových borovic, znamení, že se blížíme k moři. Před námi ale byl ještě hřbet pohoří Maurů (Massif des Maures).

Čím více jsme se blížili k moři, tím houstl provoz na silnici. Za městečkem Grimaud už kolem nás svištělo jedno auto za druhým až do přístavu Port Grimaud. Mondénní městečko na vodě si zde vystavěla smetánka ve stylu Benátek. Ulice tu rovněž nahrazují kanály, ale na rozdíl od těch italských je tu všechno načinčané a vodu místo gondoliérů brázdí jachty a motorové čluny. Velká část města je veřejnosti uzavřena a kdo by ji chtěl poznat, musí si najmout projížďku lodí. My jsme se do jedné ze zpřístupněných částí města dostali střeženou branou. Uprostřed města stojí vyhlídková věž, odkud lze shora pozorovat přístav a dohlédnout až k sousednímu St-Tropez. Právě jsme byli nahoře, když v davu turistů pod námi jsme rozpoznali naše přátele. Opět zapracovala náhoda. Kdybychom se chtěli takto setkat, myslím, že by se nám to tak skvěle nepovedlo. Protože provoz byl opravdu nepříjemný, naložili jsme po prohlídce městečka kola na střechu a převezli se společně do kempu les-Tournels u pobřeží.

Côte d'Azur

Nevím, kdo měl ten bláznivý nápad, zda Ruda nebo já, ale ráno ještě před úsvitem jsme vyšli z kempu k majáku vyfotit východ slunce. Nějak jsme to spletli a tak místo k majáku jsme došli na pláž. I tak jsme si ale vyfotili východ slunce s palmami. Kýč je zkrátka věčný.

Byl před námi poslední den na kole. Ruda s Janou zamířili hned po ránu na pláž a teprve potom si vyjeli na výlet směr St-Tropez, kam jsme se my dva vydali hned ráno. Do města jsme přijeli od kaple St-Anne, kde je vidět celé město i přístav shora. Uprostřed St-Tropez stojí citadela, ale právě zde cosi chystali, takže jsme se dovnitř nedostali a mohli jsme ji pouze obejít dokola. Samo město nás mile překvapilo. Ačkoliv nás od něj zrazovali, nám se zde líbilo. Po chvíli bloudění a po třech dotazech jsme se nakonec dostali i k četnické stanici, známé z nezapomenutelných filmů s Luisem de Funés. Kolem města ale bylo rušno, a proto jsme se rádi vrátili do kopců Massif des Maures, kde leží městečko Cogolin. V tomto městě mají jednu zvláštní tradici a to výrobu dýmek. Zašli jsme do jednoho obchodu, kde dýmky i vyrábějí. Ačkoliv jsme zarytými nekuřáky, v tomto obchůdku se nám moc líbilo. Co dýmka to originál, některé z nich jsou opravdovými uměleckými díly. Paní se mi lámanou angličtinou snažila vysvětlit něco o materiálech používaných na výrobu a o tvarech. Všude byly stovky ba tisíce dýmek a všeho co s kouřením dýmky souvisí, jako tloučků na tabák, pouzder na zapalovače, šťouchátek a já nevím čeho všeho ještě. Zákazníky jsme se nestali, ale návštěva to byla bezesporu zajímavá.

Znova jsme přejeli kopce Maurů po šotolinové cestě, místy hodně zničené. Slunce pralo a všude kolem nás jenom polovysoký les a neprostupná džungle. Pak jsme ale dojeli na pobřeží a raději vyhledali pláž na osvěžení. Voda už byla o mnoho přijatelnější než o týden dříve v Camargue. Když jsme se vrátili do kempu, sbalili jsme se a společně všichni čtyři autem vyjeli do obce Gassin vysoko na kopci. Shora jsme pozorovali již za tmy světla měst na pobřeží a udělali jsme si nádhernou procházku osvětlenými úzkými kamennými uličkami. Večer v kempu jsme stejně, jako několik nocí předtím, poseděli u dobrého francouzského vína a zavzpomínali na zážitky z našeho putování po Provence.

Cesta domů

V sobotu ráno jsme definitivně zabalili věci do auta, pořádně upevnili kola na střeše a vydali se na cestu domů. Ovšem nepádili jsme rovnou na dálnici. Na programu jsme měli ještě dvě zastávky. Jednu v městečku Fayence, známém svou typickou barevnou keramikou, jejíž vzory lze vysledovat nejenom na keramice. Druhou zastávku jsme si udělali v městě Grasse s tradicí výroby parfémů, pro které je někdy nazýváno hlavním městem vůní. Ve městě působí několik proslulých parfumérií, které nabízejí bezplatnou exkurzi do výrobny parfémů, zakončených návštěvou značkového obchůdku. Využili jsme možnosti prohlídky v jednom z nich a prohlédli si všechny fáze výroby parfémů. Dozvěděli jsme se, z čeho všeho se takové vůně připravují i třeba to, že na výrobu jednoho litru extraktu je potřeba sedm tun růžových lístků! Pak už jsme ale opravdu najeli na dálnici k Nice a přes noc zdolali 1 300 kilometrů dlouhou cestu přes Itálii a Rakousko domů. Po ránu jsme opět skládali kola v Brně. Ruda s Janou pokračovali do Ostravy.

Možná si teď na konci mého vyprávění z deníku cesty řekne čtenář, že jsme stále jezdili jen autem. Auto nám skutečně pomohlo snáze realizovat zážitky nabitý dvoutýdenní itinerář trasy, který bychom při jízdě s batohy na nosiči nikdy takto nezvládli během jediné cesty. Přesto jsme pod modrou oblohou Provence ujeli přes 800 km, naši přátelé 300 km. Ačkoliv jsme z Provence viděli hodně, dalo by se tu najít ještě mnoho dalších krásných míst. Určitě se sem nebo do sousedních regionů brzo vrátíme, znělo naše předsevzetí.