Provence 2005

3. částÚdolí řeky Rhôny

Když jsme se chystali na cestu, poradil mi kamarád nesnažit se příliš zajíždět do velkých měst na kole ani autem, abychom se vyhnuli problémům s velkou dopravou, parkováním a odložením kol. Prý si máme ze tří měst Nîmes, Arles a Orange raději vybrat jen jedno. To jsme pochopili, když jsme přijeli do Arles, kde doprava významně zhoustla. Po chvíli objíždění kolem dokola jsme našli náš City Camping, který byl z několika možností nejblíže historickému centru města a byl i vhodným východiskem pro další trasu.

Arles – prohlídka města

Město Arles je jedním z významných historických měst na Rhôně. Do centra jsme se vydali pěšky. V jádru je několik historických památek, jimž zcela jistě vévodí monumentální antický amfiteátr Arenes pro 20 000 diváků, kde se odehrává francouzská korida. Ta není, na rozdíl od španělské, krvavá. Cílem toreadorů je sejmout z rohů býka co nejvíce stužek. Aby se sem všichni diváci vešli, jsou po obvodu vystavěny železné lavice. To vše lze pozorovat z jedné z věží po obvodu arény. Ty jsou pozůstatkem středověkého města s několika sty domy, které zde do začátku 19. století stálo. Na druhou stranu byl vidět široký tok Rhôny, odkud foukal pověstný silný vítr mistral. Dole ve městě stojí ranně gotická katedrála St-Trophine z 12. století s nádherným bohatě zdobeným portálem. Hned vedle je budova místní radnice a kousek odtud kulturní centrum Espace van Gogh. Známý holandský malíř v tomto městě pobýval a my jsme našli i žlutou kavárnu Café de Nuit na náměstí Place de Forum, známou z jeho obrazu. S van Goghem se pojí ještě jedno místo v Arles, a to sklápěcí most, který rovněž namaloval. I ten jsme našli, ale že druhý den navečer po výletě, na jižním předměstí. Spolehlivě nás k němu dovedly cedulky.

Když jsme došli na nábřeží v Arles ke Konstantinovým lázním, fučelo od řeky tak silně, že jsme se museli vrátit do ulic města. Večer jsme měli problém ve větru postavit stan. Poryvy severního větru typického pro údolí Rhôny třásly s naším stanem celou noc. „Zadul nejsilnější z vánků mistrál“, zpívá Karel Gott v jedné své písničce. My už teď víme, jaké to je, když „vane“ mistrál.

Chaîne des Alpilles

Ani po větrné noci poryvy větru zcela neutichly. Využili jsme tedy toho, že kola od předchozího přejezdu jsme ještě měli na střeše auta, a nechali se vyvést několik kilometrů za město Arles. Ušetřili jsme si tak průjezd rušným okrajem města proti větru. Zastavili jsme u starého opevněného románského kláštera Abbaye de Montmajour. Bylo právě před desátou, otevírací hodinou. Prostory uvnitř jsou obrovské, velká kaple, katakomby, křížová chodba kolem rajské zahrady, mohutná zřícenina budovy konventu. Uvnitř není žádné vybavení, všude jen kámen, ale ani tak jsme nemalého vstupného nelitovali. Celému areálu vévodí věž, na níž jsme se dostali točitým schodištěm na plošinu nahoře s rozhledem na celé opatství. Proti slunci se na obzoru rýsovala silueta nedalekého hřebene pohoří Alpilles. Právě tím směrem jsme se dál vydali už na kole. Na návrší nad městečkem Fontvieille stojí malý větrný mlýn. Není divu, že v Provence se v minulosti stavěly větrné mlýny, když tu tak fučí. Jak jsme při našem putování pochopili, bezvětří si v tomto kraji moc neužijete. Z placeného parkoviště k mlýnu mířily davy turistů včetně jednoho českého zájezdu a tím spíš bylo o důvod více se tu nezdržovat.

Za nedlouho jsme již byli na úpatí Alpilles. Název hřebene, vystupujícího do výšky 300 m z roviny pod ním, v překladu znamená něco jako zdrobněle „Alpičky“ a získal je údajně podle toho, že je miniaturou skutečných Alp. Něco na tom bude. Na hřebeni Alpilles leží další z našich cílů, malebné kamenné městečko les Baux-de-Provence. Vystavěno je nad údolím plného bílých skal nejroztodivnějších tvarů. Proplétali jsme se uličkami městečka až k bráně zříceniny rozlehlého hradu. Zaváhali jsme, Ruda s Janou, kteří si hrad prošli, což jim zabralo přes hodinu, byli z prohlídky nadšeni. O výhledy do krajiny a na Alpilles jsme ale nepřišli. Několik vyhlídek je i přímo v městečku. Za ním pak v mohutném prostoru jednoho z opuštěných dolů byla vytvořena speciální audiovizuální show nazvaná Cathédrale des Images. Na stěny tu promítají tématické obrázky a k tomu hraje stylová hudba. Možná to bylo právě promítaným tématem o poutnících, ale nijak výrazně nás tato atrakce nezaujala. Za tak drahé vstupné jsme z našeho pohledu čekali mnohem víc. Nad městečkem jsme vyjeli do sedla. Boční silnička nás zavedla k vrcholu, odkud byl doslova kruhový výhled. Škoda jen, že dobrému rozhledu bránila nízká oblačnost.

Za hřebenem jsme sjeli do městečka St-Rémy-de-Provence. Uprostřed stojí mohutný kostel a v nedaleké uličce jsme po chvíli pátrání narazili na nenápadný domek s pamětní deskou na místního rodáka, slavného astrologa Nostradama, který nepředpovídal budoucím generacím nic dobrého. Ale St-Rémy jsou spojeny také se jménem již zmíněného malíře Vincenta van Gogha, který se zde dobrovolně svěřil do péče lékařů v klášteře St Paul de Mausole na kraji města. Do kláštera, kde je dodnes zachován van Goghův pokoj jsme nešli, ale zato jsme si prohlédli vítězný oblouk les Antics, který stojí hned u silnice a přístup je k němu zdarma, na rozdíl od vykopávek římského města Glanum naproti.

Znovu jsme vystoupali do sedla na hřebeni, kde se od silnice oddělovala silnička do lesa, na jejímž konci byl vysílač. Neodolali jsme a už jsme nabírali výškové metry. Velice pěknou cestou s výhledy jsme vystoupali až k vysílači. Mimochodem po této cestě procházela dálková pěší trasa GR6, která tu tvoří jednu z větví svatojakubské poutní cesty. Z vrcholu jsme viděli St-Rémy pod námi a na obzoru hřeben sousedního Luberonu. Fučelo tak, že nás vítr strhával z kola, proto jsme se dlouho na větrné hůrce nezdrželi. Proti nám najednou jedou dva cyklisté. „Vidíš, nejsme jediní cvoci, co sem tak pozdě odpoledne šplhají“, povídám Janě. Z cyklistů se „vyklubali“ Ruda s Janou! No, je vidět, že máme stejně střelené nápady. :-) Sjeli jsme pod Alpilles do mírně zvlněné krajiny lemované alejemi platanů. Jedno z malých údolíček tu přetínají trosky starého antického viaduktu. Jiný, tentokrát zachovalejší akvadukt, jsme našli uprostřed rušné ulice v Pont-de-Crau. To jsme už ale dorazili zpátky do Arles a pár minut po nás i Ruda s Janou.

Po stopách provensálské historie

Vítr se neutišil ani další noc. Ráno jsme s Janou vyjeli přímo proti mistrálu severním směrem. Když jsme se vymotali z města, projížděli jsme krajinou ovocných sadů, kde již dozrávaly sladké meruňky a třešně. Přestože jsme jeli po úplné rovině, dřeli jsme rychlostí pouhých 16 km za hodinu až do města Tarascon. Na břehu Rhôny dal v Tarasconu vystavět své monumentální opevněné sídlo - mohutný vodní hrad král René. Zvenku strohá stavba Château du Roi René skýtá uvnitř nádherné gotické zdobení a krásné interiéry. Bohužel, tak jako většina památek ve Francii, postrádají interiéry jakýkoliv mobiliář. Aby něco uvnitř bylo, realizují moderní umělci v prostorných místnostech hradu nejrůznější instalace v roztodivných podobách.

Ze střechy hradu Tarascon je přes řeku vidět do sousedního Languedocu, kde stojí hrad Beaucaire. Na druhý břeh jsme se také zajeli podívat. Na náměstí historického města v Beaucaire stojí kovová socha příšery Tarasque, která prý dříve vystupovala z řeky, než ji zkrotila sv. Marta. Hrad v Beaucaire byl zavřený a tak jsme jen shlédli z druhé strany Tarascon a vrátili se zpět na levý břeh Rhôny. Podél řeky jsme pokračovali opět krajinou plnou sadů, stále proti větru až do městečka Boulbon na úpatí vrchů la Montagnette. Přijížděli jsme právě do jedné malé obce na úpatí a rozhlíželi se po vhodném místě na svačinu, když tu kolem nás projelo auto. Ze staženého okénka se ozvalo: „Nechybí Ti něco?“. Už podruhé za den jsme potkali Rudu s Janou! Kdybychom se chtěli takto setkat, určitě by se nám to nepodařilo. Vlastně po celou dobu jsme se takto náhodou a celkem přesně potkávali až k neuvěření. Společně jsme se pak vydali do vršků ke klášteru St-Michel de Frigolet, ukrytém v borovém lese. Jeho prohlídku jsme vynechali, ale zato jsme si vyjeli až na kopec nad ním, odkud jsme viděli staré opatství uprostřed lesa jako na dlani a v dáli za ním hřeben Alpilles i s vysílačem, ke kterému jsme odpoledne stoupali.

Sjeli jsme do historického kamenného městečka Barbentane s větrným mlýnem a věží. To už jsme se octli prakticky na předměstí Avignonu. Příjezd do města byl náročný. Sice až k hradbám nás dovedl cyklopruh, ale provoz byl opravdu hustý. Utichl až za historickými hradbami. Projeli jsme po hlavním bulváru až k největší pýše města – papežskému paláci. Skutečně mohutná stavba Palais du Pape, pocházející z dob, kdy v paláci sídlil avignonský papež. Hned vedle stojí Papežská nebo též Andělská věž nesoucí na špici ohromou zlatou sochu. Prohlídku velkého paláce jsme na doporučení více zdrojů vynechali. Také jeho zdi jsou prázdné. Interiér totiž padl, jako mnohé jiné, za oběť řádění lůzy v době francouzské revoluce. Pravdou je, že jiní nám říkají, jakou jsme udělali chybu. Ale ono stejně,  takovém množství památek, jaké nabízí jih Francie, si jednoduše musíte zvolit, kam půjdete a kam ne. Vše se stihnout nedá.

„Sur le pont d’Avignon | L'on y danse, l'on y danse…“, zpívá se ve známé francouzské písni. Most St-Bénezet stojí pod hradbami Avignonu a společně s palácem tvoří typické panorama města. Slavný most v minulosti několikrát strhla velká voda, a tak jej jednou nechali takový, jaký ho známe dnes – pouze se třemi oblouky končícími uprostřed Rhôny. Zatímco na most, který nikam nevede, se platí dvě Eura, opodál na druhý břeh řeky převáží lidi zdarma loď . Ani jedno jsme nevyzkoušeli.

Na ostrov ke kempu jsme se dostali po novém silničním mostě. Sotva jsme k němu přijeli, dorazili i Ruda s Janou. Fakt nevěřím na náhody. :-) Po ubytování v kempu jsme si vyjeli ještě na podvečerní výlet na druhý břeh do Villeneuve-de-Avignon. Jen těsně jsme nestihli otevírací dobu věže Tour Philippe le Bell, odkud je prý pěkný výhled na Avignon. Zato když jsme dorazili ke kartuziánskému klášteru La Chartreuse du Val de Bénédiction, který patří k největším ve Francii, ačkoliv bylo po zavírací době, dalo se do areálu dostat bez problémů i s kolem. A to jsme ještě předtím stihli v místní boulangerie koupit křupavou bagetu na snídani a typické obložené bagety na svačinu. Ve Villeneuve je ještě jedna stavba, ale tam už nás opravdu nepustili, mohutná pevnost Fort St-André. Po dni plném zážitků jsme se vrátili do kempu.

Když jsme připravovali cestu, nedařilo se nám najít vhodný výjezd z aglomerace Avignonu na kole. Tušení o husté dopravě kolem města se nám potvrdilo při příjezdu. Ještě večer jsme naložili naše kola opět na střechu a ráno se vydali podél Rhôny na sever autem. Naší další zastávkou byla světově proslulá vinařská obec Châteauneuf-du-Pape, kde vyrábějí víno, které podle Michala Tučného popíjí každý báječný chlap s báječnou ženskou. Vinotéku jsme tu našli skoro na každém rohu a chvíli nám trvalo, než jsme alespoň jednu ne právě nejlevnější láhev vybrali. Asi předpokládáte, že to bylo naslepo. Víno bylo bylo ale opravdu velmi chutné, ale vypili jsme ho až doma. Ze zříceniny hrádku na vršku jsou vidět jen nekonečné vinice, které proslavili tuto malou obec.