Slovinské a maďarské termály 2004

2. částPřes Slovensko domů

Bakoňský les

HévízSümegUkkHosztótSzentimrefalvaDevecserAjkaBakonygyepesFarkasgyepü~ 110 km

Zámek v Keszthely

Keszthely je mondénní lázeňské město s bulvárem a honosným zámkem ve verseillském stylu. Pár kilometrů odtud jsme navštívili poslední lázně – město Hévíz. Tyto lázně jsou známé přírodním jezerem, do něhož vyvěrá teplá minerální voda. Jezero je kruhového tvaru, má průměr asi 200 metrů a údajně je hluboké až 35 metrů. Uprostřed jezera stojí na pilotech zvláštní dřevěná stavba, sloužící jako šatny, sociální zařízení a odpočívárny. Podobné stavby stojí i na březích. Po schůdkách se schází do jezera, které je teplé kolem 30 stupňů a zčásti porostlé lekníny. Minerální voda je tak zdravá, že k jezeru jezdí lidé z celé Evropy. Převažují starší lidé. Pobyt ve vodě nemá trvat více než 20 minut, voda dost unavuje. Na vlastní kůži jsme ověřili, jak blahodárně působila voda na pokožku a snad pomohla i kloubům.

Turistický ruch kolem Balatonu nám docela stačil, tak jsme vyrazili téměř čistě na sever. Větší část dne jsme jeli Bakoňským lesem. To je jedno z mála maďarských pohoří, částečně lesnaté, připomínající náš Ždánický les nebo nižší části Chřibů. Po přejezdu jeho první části se před námi objevil kopec s hradem jako z pohádky – Sümeg. Hrad se nachází na kopci vypínajícím se strmě z rozsáhlé plošiny. Stejnojmenné městečko ukryté ve stínu mohutných platanů, podle Vaška, připomíná „staré zašlé uherské časy“. Skutečně to tam vypadalo jako nějakých 50 let zpátky.

Nadšeni Sümegem jsme nezvládli výjezd z města a dali se po silnici nesprávným směrem. Místo na Devecser jsme to vzali rovnou na Budapešť. Po asi 10 kilometrech jízdy více než třicetikilometrovou rychlostí ve „vláčku“ po silnici jako když střelí, jsme na to přišli. Díky tomu jsme si udělali neplánovaný okruh po vesnicích Malé uherské nížiny. Nakonec jsme Devecser neminuli. Na první pohled bezvýznamné městečko má jednu zvláštnost: na dvorku téměř každého domu je bazar kočárků, kol a lyží. Nikde jinde jsme nic takového neviděli. Asi tam jezdí z celého Maďarska. Dalších 15 kilometrů do velkého města Ajka vedlo podle obří výsypky nějaké hliníkárny nebo snad elektrárny. Jízda na kole podél takového objektu byla docela otravná. Kamarádi se zlobili, že jsem tak spěchal. Dodatečně se jim omlouvám. Chtěli jsme nakoupit, pak jsme měli před sebou ještě dost dlouhou cestu a bylo jasné, že zatmíme. Naštěstí jsme zatměli až na vedlejší silnici, když jsme stoupali do další části Bakoňského lesa. Za tmy jsme dojeli do lovecké hospody, u níž byl malý kemp. Spali jsme tam úplně sami. Ač jsme byli od Balatonu nějakých 70 kilometrů, našli jsme tam nápis ve slovenštině, že v balatonských hotelích a kempech se neposkytují žádné slevy. Taky jsme tam snědli jednu z nejdražších polévek v životě, označené honosně kotlíkový guláš.

Malá uherská nížina

FarkasgyepüPápaVaszarGyömoreTétRábaszentmihályGyör~ 90 km

V Malé uherské nížině

Další den ráno jsme sjeli z Bakoňského lesa do Malé uherské nížiny a tou jsme jeli celý den do Györu. Podle mapy cyklistických tras jsme vyčetli, že posledních 15 až 20 kilometrů lze jet podél řeky Ráby. No, to jsme si dali! Podél řeky skutečně vedla hráz, na ní upravená cesta, po celé délce pečlivě vyštěrkované jemným štěrkem z malých kulatých oblázků, tzv. kačírkem. Přiznám se, že miluji jízdu na kole bořícím se do štěrku, vše v závějích prachu. Nejhorší na tom bylo, že z hráze nebylo úniku. Po strastiplné jízdě jsme dorazili do Györu. To bylo asi největší město, které jsme měli tu čest projet. Město velmi mile překvapilo. Centrum položené nad soutokem Ráby a Malého Dunaje bylo plné památek, úzkých uliček, všude plno života. V Györu jsme symbolicky zakončili cestu. Za horkého letního večera jsme příjemně poseděli v pouliční kavárně. Byl to zároveň poslední velmi teplý večer toho léta. V noci se změnilo počasí a přišel silný závan blížícího se podzimu.

Podunají

GyörVámosszabadimost přes DunajSapGabčíkovoŠamorínZlaté KlasyTureň~ 92 km

Ráno jsme se sbalili za studeného severozápadního větru a vyrazili přesně proti němu ke slovenským hranicím. Cesta byla utrpením. Šlapali jsme metr za metrem proti větru, nárazy s námi lomcovaly tak, že jsme se báli, že nás to hodí pod nějaké auto. Každý metr byl doslova vydřený. Po přejezdu Dunaje jsme zabočili na hráz lemující řeku, resp. její nové koryto vedoucí z nádrže Gabčíkovo. Cesta po hrázi, která trčela ve výšce nějakých deset metrů nad rovinu Žitného ostrova, byla utrpením na pokračování, protože tam neustále dorážel studený vítr. Tak jsme se deseti až patnáctikilometrovou rychlostí sunuli po absolutní rovině k západu. Po delší době jsme viděli, že se blížíme k hrázi u Gabčíkova. Toto mohutné dílo socialismu přehrazuje řeku vedenou novým korytem. Voda je nad hrází držena ve vybetonovaném jezeře, lodě se přesouvají zdymadly. Bohužel, vodní dílo střeží bezpečnostní služba. Hráz se sice smí přejet napříč, boční podélná hráz je však uzavřená. Nezbylo nám, než velkým obloukem se hrázi vyhnout a později se na ni opět vrátit. Nebylo vůbec snadné se na hráz dostat, protože pod hrází je ještě průsakový kanál a ten se dal překonat vždy jen po několika kilometrech. U Šamorína jsme změnili směr na čistý sever. V pozdním odpoledni se konečně vítr utišil, takže se dalo jet trochu rychleji.

Malé Karpaty a Záhorie

TureňSenecBáhoňBudmericeDoľanyMalé KarpatySološnicaPlavecký MikulášLakšárska Nová VesBorský Mikulᚊaštín-StrážeKútyLanžhot~ 110 km

O to horší to bylo ráno. Vyjeli jsme s optimistickým plánem dojet až do Brna. Jenže prvních 30 nebo 40 kilometrů po rovině na úpatí Malých Karpat bylo opět bojem o každý metr. V naději, že na druhé straně hor to bude snad lepší, jsme začali stoupat lesní silničkou po vyznačené cyklistické trase. Po pár kilometrech přišlo první, nepříliš jasné rozcestí a první pořádná přeháňka. Prach na cestě se změnil v bláto. Po pár stech metrech, kdy jsme mezitím museli kola přenést přes popadané stromy, silnička skončila smyčkou a do lesa pokračovala jen nezřetelná pěšina. Cyklistické značky se ztratily, mezitím přišlo několik dalších přeháněk. Asi hodinu trvalo, než jsme zjistili, kudy vede cesta pro cyklisty: lesem, blátem; neustálé přeháňky nám ztěžovaly cestu. Pomalu se rozplývala představa dojetí do Brna. Po přejetí Malých Karpat jsme pochopili, že na druhé straně hor je situace stejná. Vítr foukal jako zběsilý a přeháňky byly nejen stále častější, ale i intenzivnější. Zastavovali jsme co čtvrt hodiny. Snad největší liják přišel asi dvě stě metrů před hraničním přechodem Lanžhot. Stáli jsme schovaní pod střechou mokří a zmrzlí, zatímco vítr hnal záclony vody kolem. V přestávce mezi deštěm jsme vyrazili přímo na lanžhotské nádraží a rychlíkem dojeli do Brna, Jirka až do Prahy.