Slovinské a maďarské termály 2004

1. částOd lázní k lázním

K chorvatské hranici

Ve čtvrtek 5. srpna 2004 ráno se naše výprava ve Velenje rozdělila. Zatímco Jára s Janou zamířili na sever k rakouskému Grazu na vlak domů, Jirka a já jsme měli čas do sobotního večera. Na tehdy totiž bylo domluveno naše setkání s Vaškem, který za námi měl přijet vlakem do rakouského Bad Radkersburg a poté na kole do Moravských Toplic. Místo setkání bylo vzdáleno jen pár desítek kilometrů daleko a nám přitom zbývaly tři dny času. Po trmácení se ve vysokých horách, jízdě po hrbolatých cestách a studeném větru se nabízela návštěva termálních areálů, kterých bylo v té oblasti hned několik.

Napřed jsme ale kvůli potřebě připojit se na internet jeli do Celje. Bohužel, podobně jako u nás, ani slovinská města nejsou příliš cyklisticky přívětivá. Už 15 kilometrů před městem nás dopravní značky vykázaly z hlavní silnice, která přitom měla široký odstavný pruh a vedla souběžně s dálnicí. Samozřejmě, bez vyznačené varianty pro cyklisty. Do města jsme nakonec dojeli po jakési pěšině téměř smetištěm. Ani samo město nebylo k cyklistům vstřícnější. Stezky nebo trasy pro cyklisty jsme ve městě neviděli. Celje je jedno z větších slovinských měst, ležící mezi Mariborem a Lublaní. Typické středoevropské město má středověké jádro se zachovanou uliční sítí, zbytky hradeb, měšťanské domy i paláce. Na okraji centra jsme viděli dokonce římské vykopávky. V městské knihovně jsme vyřídili potřebný vzkaz Vaškovi. Potěšilo nás setkání se starším pánem na ulici, který se k nám přihlásil podle vlaječek: vida, nebylo to poprvé, co se k nám někdo takhle v cizině přihlásil. Pán mluvil trochu česky, protože tu prý léta pracoval.

Mírně kopcovitou krajinou, napřed po hlavní, potom už jen po vedlejších silnicích jsme dojeli k termálnímu areálu, který se donedávna nazýval Atomske Toplice. Asi ten název nezněl příliš libozvučně, takže dnes se jmenuje Terme Olimia. Uprostřed koupaliště s mnoha bazény stála betonová věž s několika skluzavkami a tobogany. Ta věž byla nějakých dvacet metrů vysoká. Některé skluzavky byly tak prudké, že jsme si je vůbec netroufli sjet. Na koupaliště navazoval obří kemp, kde bylo dost místa pro všechny a klid. Tedy ne úplně všude. Postavili jsme stany na liduprázdné loučce za koupalištěm. Po čase, jak se blížil večer, jsme si uvědomili, že vedle nás je budova strojovny koupaliště a že tam docela silně hučí nějaké stroje. Naše naděje, že se zavírací dobou stroje ztichnou, se bohužel nenaplnila. Díky tomu jsme se moc nevyspali.

Jak jsme nejeli do Chorvatska

Koupaliště a kemp Olimia se nacházeli doslova na státní hranici – hned za plotem bylo Chorvatsko. Času bylo dost, proto jsme se ráno rozhodli jet kus cesty přes Chorvatsko. Jirka v této zemi vůbec nikdy nebyl, a já na kole taky ne. Jeli jsme asi 500 metrů po chodníčku z kempu a narazili jsme na hraniční přechod. Jaké bylo naše překvapení, že po nás chtěli zaplatit za použití přechodu. Prý všichni, s výjimkou obyvatel obcí na hranici, za použití malých přechodů musí zaplatit. A to jsme ještě nevěděli, co by po nás chtěli Chorvati. Jirka řekl rezolutně ne, nikomu nic platit nebudeme. Tak se jelo podél hranic po slovinské straně směrem na Ptuj. Cestu nám „zpestřila“ malá nehoda. Jirkovi praskl drát ve výpletu, pochopitelně, že na zadním kole a na straně pastorku.

Druhé „zpestření“ nás čekalo před Ptují. Posledních asi 20 km jsme měli jet souběžně se státní silnicí Maribor – Záhřeb. Tuto silnici dobře znají ti, kdož jezdí autem do Chorvatska . Na celé trase ze Skandinávie přes Německo, Českou republiku a Rakousko je to jediný úsek, kde není (a v dohledné době ani nebude) dálnice. Podle mapy jsme věděli, že máme jet souběžně po vedlejších silnicích. Po pár kilometrech byla ale vedlejší silnice přerušena – starý most byl odstraněn, nový ještě nestál a místo toho bylo před námi koryto nějaké říčky. S koly se to skutečně nedalo překonat. Jenže objížďka nás vedla neomylně na státní silnici a bylo nutno jet po ní asi 10 kilometrů. Ta jízda skutečně stála za to. Silnice měla sice perfektní povrch, ale jen dva pruhy a úzký pruh odstavný. Provoz byl nepředstavitelný. V obou směrech proudila auta všech evropských značek, do toho autobusy a kamiony. Rozjeli jsme se více než třicetikilometrovou rychlostí, abychom to měli co nejrychleji za sebou. Jirka s hrůzou sledoval, jak mě kamion s bosenskou značkou k sobě doslova přisával s kolem i vozíkem.

Ve zdraví jsme dojeli do Ptuje. Odměnou za trable nám bylo koupání v dalším termálním koupališti s mnoha vodními atrakcemi i bazénem s neupravenou léčivou vodou. Z věže se skluzavkami jsme však pozorovali blížící se změnu počasí. Druhý den ráno, než jsme stačili ve městě doplnit zásoby, se rozpršelo.

Setkání s Vaškem

Úsek cesty, který jsme projížděli, jsem já znal z velké části již naší cesty do Benátek v roce 2001. Cesta z Ptuje do Moravských Toplic vede mírně zvlněnou, dosti fádní krajinou. Navíc nás po celý den pronásledovaly přeháňky, takže jsme byli nuceni mnohokrát zastavit. Asi jediným zajímavějším místem byl mlýn na řece Mur. Toto zařízení stále funguje, jako by nebyl rok 2004. Ze staré dřevěné poschoďové budovy na břehu řeky vede lano na dřevěný ponton plovoucí na hladině řeky. Vodním kolem na dolní pohon otáčí říční proud. Ozubeným kolem se pohyb přenáší na lano a jím se energie dostává do mlýna. Z okna mlýna vyhlíží starší žena - majitelka. Je povoleno vejít dovnitř a prohlédnout si zařízení, nesmí se však fotografovat. Její dva synové tam pilně pracovali, balili mouku do kilových sáčků a dohlíželi na chod soustrojí. Jak rád bych si trochu mouky koupil, jenže vézt ji stovky kilometrů na kole… Než jsme posvačili na lavičce před mlýnem, přijelo několik rodin v autech. Lidé si kupovali balíky mouky. To musí být buchty!

V pozdním odpoledni jsme dorazili do Moravských Toplic. Termální areál nám připadal ještě větší než ty v Olimii a Ptuji. Večer – kde se vzal, tu se vzal - na kole přijíždí Vašek. Setkání se vydařilo. Hned bylo o zábavu postaráno, protože jsme nemohli vynechat večerní program pro rekreanty. ;-) Ráno jsme se vydali na cestu v plné sestavě.

Slovinsko-maďarské pohraničí

Jeli jsme po vedlejších silnicích k maďarskému hraničnímu přechodu Hodoš. Krajina byla velmi podobná té u nás kolem jihomoravských Hustopečí. Na mírných kopcích se střídaly vinohrady, akátové lesíky a ovocné sady, na rovnějších plochách pole. Na rozdíl od nás však vesnice byly malé. Snad jediným místem, které stálo za zastavení, byla obec Selo. Mimo zástavbu, na stráni tam stojí roztomilá kamenná rotunda v románském stylu, jaké známe od nás ze středních Čech. Na této rotundě je však to zvláštní, že v této oblasti by vůbec neměla co dělat. Takové stavby jsou totiž známy právě jen z Čech (např. hned v Praze je jich několik, na Řípu atd.) nebo Velké Moravy - tam jen z vykopávek - a dále z Německa a Francie. O původu rotundy není nic známo; snad patřila do oblasti vlivu blatenského knížectví, ale o tom až dále. Další překvapení nás čekalo uvnitř. Stěny a strop jsou vymalovány nádhernými freskami pozdějšího data (asi 14. století).

Od maďarských hranic nás dělilo už jen několik kilometrů. Dvojjazyčné názvy obcí ještě na slovinské straně byly jasným znamením maďarské menšiny. Vždyť celé Pomuří s centrem v Murské Sobotě bylo historickou součástí Uher (do roku 1918). Hraničním přechodem jsme projeli hladce s občanskými průkazy. Jen Vašek to chtěl zkusit na řidičský průkaz. Neuspěl. Nevím proč měl občanku až úplně na dně, takže podstatnou část svých věcí vyskládal pohraničníkům na stůl. :-) V první větší obci v Maďarsku jsme zašli do restaurace. Jak jsme předpokládali, bylo tam levněji, ale ne o moc. V hospodě dělali výborné langoše. Kdybychom tak tušili, že to byly zároveň naše poslední langoše v Maďarsku – a to jsme je tak intenzivně hledali. Místo langošů všude samé hamburgery, pizza a podobně. Po langoších jsme zajeli do nedalekého skansenu v Szalafö. Několik chaloupek na stráni dávalo obraz vesnice před nějakými padesáti až sto lety.

V Maďarsku na kole jsme byli už poněkolikáté. Tentokrát jsme trasu tudy zvolili hlavně proto, že jsme potřebovali někudy dojet domů. Také nás táhla představa, že ve srovnání s Rakouskem i Slovinskem bude v Maďarsku podstatně levněji. Nakonec se příliš nenaplnil ani jeden důvod. Cesta Maďarskem vůbec nebyla pouhým průjezdem, objevili jsme plno zajímavých věcí. Naopak, radost z nízkých cen se stále nedostavovala. Proti dřívějším rokům v Maďarsku dost podražilo.

Krajem, kde je všechno Zala…

Po noclehu u rybníka u Zalalövö jsme jeli oblastí, kde každá druhá obec začínala na Zala. Bohužel jsme se nemohli vyhnout poměrně velkému městu Zalaegerszeg, protože jsme tam potřebovali vybrat nebo vyměnit peníze. Konečně jsme měli město za sebou a začali jsme se blížit k západnímu konci Balatonu. Naším cílem bylo lázeňské město Zalakaros. V Zalakarosi jsme ztratili veškeré naděje na levné jídlo. Téměř jediným jazykem byla němčina, podle značek aut tam Němci naprosto převažovali. Tomu odpovídaly i ceny. Alespoň jsme se vykoupali v termálním areálu a poleželi si v horké minerální vodě. Večerní bouřku jsme nakonec přečkali v příjemné restauraci. Vašek si určitě vzpomíná na vynikající muškát.

K Balatonu

Další den jsme měli v plánu jet přes národní park Malý Balaton k vlastnímu jezeru Balaton. Skoro na každém kilometru bylo něco k vidění. Hned v první obci Zalakomár jsme užasli. Většina domků byla totiž dokonale „vybydlená“. Původně pěkné venkovské domky obývali občané tmavší pleti. V těch domcích byly vytrhané okna a dveře včetně zárubní, v otvoru po dveřích visel kus hadru. V místě dvorku a zahrádky smetiště, kolem plno dětí. Kdyby vám tam někdo nabízel levně domek, tak se tam ani nejezděte podívat. Kousek za Zalakomárem se nachází statek Kápolnapuszta. Někdejší chov tradičního plemene skotu převzal v roce 1992 stát, aby zachránil několik set let starou genetickou linii. Tamější skot připomíná vodní buvoly. Také tráví větší část dne ve vodě. Naopak návštěva tolik proklamovaného ostrova u Balatonmagyaród nás docela zklamala, protože místo živých ptáků jsme viděli jen desítky jejich vyobrazení s maďarskými texty.

Snad nejzajímavější z celého okolí Balatonu bylo místo u obce Zalavár. Tudy totiž, jak se říká, šly dějiny, a to dokonce dějiny, které se týkaly naší země.Toto území dostal kolem roku 840 darem kníže Pribina poté, co byl z Nitry vypuzen velkomoravským knížetem Mojmírem. Na tom místě založil hradiště, v naší literatuře známé jako Blatnohrad nebo Moosburg. Blatnohrad se stal centrem Blatenského knížectví. Kolem roku 850 byl na tom místě postaven velký kostel, jehož základy jsou dnes odkryty. A v roce 866 sem zavítali známí soluňští bratři Konstantin a Metoděj na své cestě z Velké Moravy do Říma. Metoděj se tam pak ještě později několikrát vrátil a dokonce se zde stal panonským biskupem. Kolem roku 900 do Panonie přišli Maďaři a tím Blatenské knížectví zaniklo. O 100 let později uherský král Štěpán založil v Zalaváru benediktinský klášter. Zalavár byl až do 14. století správním střediskem župy Zala. Klášter byl postupně přeměněn na pevnost proti Turkům. Po vyhnání Turků v roce 1690 však ztratila pevnost význam a byla zbořena. Tím skončilo osídlení tohoto místa. Zalavár nese dnes název nedaleká vesnice, postavená na návrší mimo záplavové území. A ještě jednou je tu vazba na naše dějiny. První, kdo začal místo prozkoumávat, byl Ján Kollár, který zde hledal stopy slovanského osídlení. Prováděl tu první vykopávky. V současné době se odkrývají hroby kolem kostela, pahorek s někdejší pevností je však porostlý vysokými stromy, takže na vydání svého tajemství stále čeká.

U Balatonu nikdo z nás nikdy předtím nebyl. Jako dítě jsem se poškleboval, když tam někdo jel na dovolenou: mělké jezero, všude kolem pole kukuřice, jinak nic. Při plánování trasy však převážila zvědavost. Přijeli jsme k západnímu okraji Balatonu, kde jsou podle mapy bažiny a v nich národní park. Věc se má takto: od západu ústí do Balatonu řeka Zala, která dala jméno celému regionu. V místě dnešních bažin při řece Zala bylo původně další, menší jezero zvané Malý Balaton, spojené s Balatonem průlivem. V 70. letech 19. století se stavěla železnice podél Balatonu a kvůli tomu byla hladina snížena o 3 metry. Vzhledem k nepatrné hloubce se jezero muselo velmi zmenšit. Klesla však hladina i Malého Balatonu a za dalších 70 let z něho zbyla jen bažina zarostlá rákosím. Zánikem tohoto jezera však došlo k poklesu podzemních vod v širokém okolí a oblast přestávala být obyvatelná. Proto padlo rozhodnutí postavit na řece Zala přehradu. Ne však v místě někdejšího Malého Balatonu, ale několik kilometrů zpět proti proudu. Vybudováním vodního díla došlo údajně k obnovení vodního režimu v postižené oblasti.

Podél samotného Balatonu jsme jeli jen asi 10 kilometrů po cyklistické stezce. I když se jmenuje stezka „Podél Balatonu“, vůbec jsme to nepoznali. Jeli jsme stále hustým křovím, několikrát přejeli přes trať. V jediném místě byl prosekaný pruh asi 20 metrů široký. Zastavili jsme na vykoupání a dobře jsme udělali. Už jsme se k jezeru nikde nepřiblížili, až v Keszthely jsme viděli přes plot placenou pláž. Koupání v Balatonu nás nijak nenadchlo. Po asi 50 metrech chůze byla voda stále po kolena. Když už jsem se blížil k bójkám, označujícím zákaz koupání, ve vodě do půli stehen jsem zkusil plavat. Šlo to několik metrů, pak jsem začal dřít břichem o dno. Vstal jsem a voda už zase sahala pod kolena.