Korsika 2004

2. částNa kole po zeleném ostrově

Když nebereme v úvahu vysokohorské terény, je pro poznávání Korsiky ideálním dopravním prostředkem právě kolo. Ze sedla kola se dají vnímat krásné scenérie, dá se kdykoliv zastavit na focení, pro doplnění vody nebo k odpočinku. Třeba s autem takovou možnost nemáte, protože vedlejší silničky jsou převážně úzké a často velice odvážně vedené na skalách, takže odstavení auta na nich není prakticky možné.

Pod sedlem Col de la Croix na západním pobřeží

Silnic a silniček Korsiku protíná napříč mnoho. Až na několik hlavních tahů je na nich jen minimální provoz. Silničky mají navíc povětšinou poměrně kvalitní hladký povrch, takže cestování je velice pohodové. Právě proto nám bylo kamarády doporučováno vzít si trekové kolo. Nenechali jsme se přesvědčit a vzali jsme si s sebou horská kola s hladkými plášti. Udělali jsme nakonec asi dobře, horská kola nám dovolila lépe zdolat různé odbočky na nezpevněné cesty a cesty s méně kvalitním povrchem, například na některé mysy s věžemi a majáky, kde bychom s trekovými koly neuspěli. Na zájezdu s námi byli i účastníci s koly silničními, ale ti měli problémy i na horším asfaltu. Horská kola bychom vzali příště určitě znova.

Korsika je hornatá krajina a proto už předem jsme se na korsické kopce připravovali a v tréninku nic nepodcenili. Zejména při přejezdu ostrova napříč horským masivem jsme si pěkně šlápli do pedálů. Kopce jsou na Korsice dlouhé, ale příjemně nás překvapily svým profilem. Na rozdíl třeba od alpských kopců je stoupání rozloženo pravidelně a kopec si víceméně drží svůj sklon, málokde jsou prudké a nečekané zlomy. Za den jsme nejvíce nastoupali přes dva kilometry, což vypadá na první pohled hodně, ale když si počítáte metry na výletě horem dolem u nás doma, dostanete se k podobnému číslu. Za dva týdny jsme zdolali přes 900 km korsických cest a nastoupali kolem 12 výškových km.