Korsika 2004

1. částKorsika křížem krážem

Na korsické půdě jsme stanuli poprvé v Bastii po čtyřhodinové plavbě trajektem z italského Janova, kam je to z Brna autobusem nějakých 1  000  km. Bastia je největším korsickým přístavem a také hlavní vstupní branou turistů na ostrov. Právě sem připlouvá většina trajektů z Itálie i Francie.

První korsické kilometry

Naše dvoutýdenní putování na kolech křížem-krážem po ostrově jsme ovšem nezačali v Bastii, nýbrž o kousek dál, v romantickém údolí Asco na severním úpatí nejvyšší hory ostrova jménem Monte Cinto [monte činto], která se šplhá až do výšky 2 706 m nad mořem. Z roztrhaných mraků se Cinto chlubilo svou sněhovou pokrývkou. Odtud jsme vyjeli na sever, ne však až na severní cíp ostrova, zvaný Cap Corse, jenž jsme pozorovali z paluby trajektu. Ten jsme bohužel při našem putování vynechali, pokud se na Korsiku někdy vrátíme, máme alespoň stále co objevovat. Takových míst je ale na Korsice více, ač není Korsika velká, za dva týdny nemůžete spatřit vše. :-) A byť je kolo na Korsice ideálním dopravním prostředkem, na kole se také všude nedostanete a o divokých vysokých korsických horách to platí obzvlášť.

Západní pobřeží

Už přejezd prvního sedla Col de San Colombano nás přesvědčil o tom, že kopce ke Korsice patří. Ochutnávali jsme první kilometry ostrova v krajině, která pro nás byla zcela nová. Olivovými háji jsme sjeli dolů k moři. Po pobřeží jsme se dali proti směru hodinových ručiček a tento směr nám vydržel ještě pár dní. První naší zastávkou bylo L'Île-Rousse [lil rús], které své jméno získalo podle červeného skalnatého ostrohu, na němž stojí maják a zbytky strážní věže. Pobřeží se stáčí k jihu u města Calvi. Na skalním ostrohu tu stojí mohutná citadela, kde se údajně narodil objevitel amerického kontinentu Kryštof Kolumbus. Na jednom z domků v citadele skutečně najdete pamětní desku, ale zda to bylo právě tady, to úplně jisté není. O stejnou čest se hlásí i italský Janov. U Calvi jsme ocenili naše horská kola. Vydali jsme se po rozbité cestě na asi tři kilometry dlouhý mys la Relevata, odkud se nám otevřel nádherný pohled na širé moře i zpět ke Calvi a na vysoké hory ukryté ve stejně mohutných oblacích.

Na Korsice se nám líbilo všude, na nějaké nudné pasáže jsme tu nikde moc nenarazili. Západní pobřeží Korsiky ale bylo jedním z nejkrásnějších úseků, které jsme projížděli. Úzká silnička se klikatí prakticky po vrstevnici nad skalnatým pobřežím a pod námi dole se rozbíjel příboj azurového moře o skalnatý břeh. Všude kolem roste jenom nízký porost macchie, a tak výhled je prakticky souvislý.

Zastavit se na focení lze úplně kdekoliv. Silnička se na chvíli ztratí ve vnitrozemí, aby minula některý z mysů, na kterém jsou ptačí rezervace, následně se zase přimkne k pobřeží. Takto jsme dojeli až do městečka Porto. V plánu byl volný den, kdo chtěl, mohl se koupat nebo jít na pěší túru. Vydali jsme se na kole k nedaleké známé soutěsce Spelonca, kde si dravá říčka razí cestu mezi obřími kameny. V horkém dni nás ledová voda příjemně ochladila.

U Porta se nachází bizardní rudé skalní útvary le Calanche [le kalãnš], které díky klimatickým vlivům zvětrávají do neobvyklých tvarů, připomínajících kde co. Pro svou jedinečnost byla tato skalní rezervace zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, zatím jako jediná památka na Korsice. Po západním pobřeží jsme dojeli až do Cargése [karžéz], města známého svými dvěma kostely, jedním římskokatolickým a druhým řeckokatolickým, které údajně spravuje jeden duchovní. V Sagone [sagõn] jsme nabrali opět obrácený směr a zamířili do vnitrozemí.

Středem Korsiky

Ze Sagone nás čekala jedna z nejtěžších etap celé cesty. Z „nuly“, tedy od moře začalo několik desítek kilometrů dlouhé souvislé stoupání na sedlo Col de Sevi ve výšce 1 101 metrů, odkud jsme klesli na nějakých 800 metrů. Pak jsme opět vystoupali, tentokrát na nejvýše položené silniční sedlo na Korsice – Col de Vergio [kol de veržio] – v 1 467 metrech pod korsický Matterhorn – vrchol Paglia Orba, odkud jsme sjeli snad naším dosud nejdelším sjezdem v životě na 800 metrů se závěrečným finišem do kempu nad Lozzi na 1 170 metrech nadmořské výšky. Zkrátka roviny na Korsice moc nenajdete.

Opět byl na programu skoro necyklistický den. Záměrem programu byl šestihodinový výstup na vrchol Monte Cinto. Jenže chladné jaro se projevilo i v takto jižně položeném regionu a výstup nám znemožnila sněhová pole, v tuto dobu zde však již neobvyklá. Spokojit jsme se proto museli s cestou na jezero Lac de Cinto (2 293 m), kde jsme byli za dvě hodiny. Jezero bylo ukryto pod ledovým příkrovem. Byli jsme jen několik kilometrů od pobřeží v Portu, kde jsme se před pár dny koupali. I takový kontrast nám nabídla Korsika.

Hlubokou soutěskou údolím řeky Golo pod přehradou Calacuccia [kalakučia], jsme se přes mírné sedlo dostali do města Corte [kort], jehož dominantou je jediná vnitrozemská citadela na Korsice. Corte bývalo městem odporu Korsičanů proti cizí nadvládě a sídlí tu také jediná korsická vysoká škola. Do sedla Col de Vizzavona jsme kopírovali trasu úzkorozchodné trati směrem k současnému hlavnímu městu. Na druhou stranu se tato železnice za Corte rozděluje na dva směry, do Bastie a do Calvi. Trať v jižním úseku překonává i hluboké údolí po mostě Pont du Vecchio [põ dü vekio], postaveného podle návrhu známého konstruktéra Gustava Eiffela. Z Col de Vizzavona [vicavona] (1 161 m) se dá sjet přímo k moři, tedy zpět „na nulu“ do hlavního města Ajaccio [fr. ažáksio nebo it. Ajáčo], kors. Aiacciu [ajáču]. My jsme ovšem zvolili okliku přes další sedlo a na periférii hlavního města přijeli alternativní trasou přes sedlo Col de Scalella (1 193 m) a soutěsku Prunelli. Tyhle okliky mají tu výhodu, že sice vyžadují větší fyzičku, ale zase vidíte mnohem více z nádherné korsické přírody: fantastické výhledy k Monte d'Oro [monte doro], stometrový vodopád, jezero Lac de Tolla, závěr soutěsky Prunelli…

Ajaccio a jihozápad ostrova

Současné hlavní město Korsiky Ajaccio je rušným centrem ostrova. Žije zde celá čtvrtina obyvatel a sídlí zde i korsický parlament, který se stará o vnitřní záležitosti autonomie ostrova.

Do města jsme se nechali odvést autobusem, čímž jsme se vyhnuli rušnému provozu. Město žije kultem nejslavnějšího korsického rodáka Napoleona Bonaparte. Najdete tu nejen jeho rodný dům, ale také čtyři jeho sochy, zkrátka francouzský císař je tu skoro všudypřítomný. Ajaccio je ale také městem trhů a turistickým centrem. Horké město nebylo nic pro nás a tak jsme se linkovým autobusem vydali západně od města k mysu La Parata na dohled k ostrovům s přízviskem krvavé. Îles Sanguinaires [il sãngenér], neboli Krvavé ostrovy bývaly útočištěm pirátů a dnes sem jezdí turisté především za neopakovatelným západem slunce. Na ten v programu tohoto zájezdu bohužel nezbyl čas.

Hlavní město jsme nechali za sebou a po vedlejších silničkách se dostali k nejznámějšímu prehistorickému nalezišti na Korsice ve Filitose. Za 5 EUR jsme mohli na vlastní oči spatřit megalitické menhiry, jenž některé byly vyšší než lidská postava, projít si malé muzeum s vykopávkami z různých historických epoch. Nutno říci, že památek podobného typu - menhirů a dolmenů je na Korsice více a dokonce jsou přístupné i zdarma, jenže leží dále od obvyklých tras a jsou v menším rozsahu.

Na naší cestě jižním směrem jsme projížděli také dalším významným městem korsické historie. Staré žulové město Sartène [sarten] prošlo těžkým obdobím spojeným s vendetou – krevní mstou. Dnes se můžete uličkami města postaveného na strmém svahu procházet a narazíte tu nanejvýš na krámky s korsickými suvenýry. V úzkých uličkách však na vás zapůsobí zvláštní atmosféra tohoto města. Zašli jsme i do kostela, kde na zdi visí mohutný železný kříž s okovy, který je používán při tradičním velikonočním pašiovém procesí Catenacciu [katenačiu] (v překladu doslova „spoután řetězy“).

Jih a východní pobřeží

Minuli jsme známou pláž u mysu La Roccapina, nad níž se tyčí skalní útvar Rocher du Lion [rošé dü lió] (Lví skála) a stále proti větru mířili k nejjižnějšímu cípu Korsiky.

Zde na 80 metrů vysokém křídovém útesu nechal hrabě Bonifacio [bonifačo] vystavět město, které ční na skalním převisu nad hladinou Golfe de Bonifacio. Úzké uličky citadely mezi několikaposchoďovými domy nás dovedly až k terase nad převisem, odkud se otevřel fascinující pohled do azurových vod moře s bílými útesy. Podobný pohled jsme našli i od kasáren a hřbitova. Mimochodem, korsické hřbitovy, ty jsou jedinečným fenoménem. Korsičané staví honosné hrobky tvořící rozlehlá „města mrtvých“.

Na bílé útesy se nám naskytl ještě jeden úžasný pohled, a to pohled z hladiny moře. Za několik euro na osobu si naše skupina najala loď na vyhlídkovou plavbu, která nás dopravila nejen pod hradby citadely, ale také do jeskyně, která má ve stropě přirozený otvor, připomínající svým tvarem obrys Korsiky. V těsném sousedství města Bonifacio jsme odbočili na úzkou silničku, která nás dovedla až k majáku na samém nejjižnějším cípu Korsiky Capu Pertusato. Na dohled se rýsují na obzoru břehy sousední Sardinie vzdálené odtud pouhých 12 kilometrů.

Východní pobřeží Korsiky má zcela jiný ráz než západní část ostrova. Lemují jej téměř souvisle pláže, hory se zvedají z nížiny pozvolněji a ne přímo z moře jako třeba kolem Porta. Na méně záživném úseku do přístavního města Porto Vecchio [porto vekio] z Bonifacia po hlavní silnici jsme proto zařadili rychlý převod. Porto Vecchio je poklidný přístav a v jeho okolí se nacházejí údajně nejkrásnější pláže ke koupání. My jsme ale opět začali stoupat do korsických hor.

Od hladiny moře až k jezeru L'Ospedale [lospedal] to je necelý výškový kilometr táhlého 14 km dlouhého stoupání. Celou dobu jsme z vyhlídek viděli na vzdalující se přístav pod námi. Nad horami právě zuřila bouřka. Měli jsme štěstí. Když dorazil nejprudší déšť, schovali jsme se pod přístřešek. Jediný liják, který nás na Korsice potkal, trval necelých 20 minut, pak se oblaka odehnala kamsi pryč a bylo opět krásné teplé počasí. To byla příležitost ke krátké pěší procházce k vodopádu Piscia di Galle, zvanému též „čůrající kohoutek“.

Fantastickým sjezdem jsme dorazili do horské vesničky Zonza, odkud začalo stoupání do sedla pod masívem Aiguilles de Bavella [egüil de bavela]. Typický rozeklaný hřeben je ráj horolezců a království borovic se šiškami velkými až 20 cm. Ze sedla Col de Bavella v 1 280 metrech nad mořem nás čekal další dlouhatánský sjezd přerušený jen jedním malým sedlem, zpět dolů k moři, do kempu u Solenzary provoněného eukalypty.

Poslední den zájezdu byl určen pro relaxaci u moře. Jenže celodenní válení se na pláži není nic pro nás. S Janou jsme se proto vydali ještě jednou do kopců, do oblasti Fiumorbo. Udělali jsme dobře, poznali jsme zase jinou Korsiku: silničky klikatící se na svazích strmých skalnatých hor v hájích korkových dubů, termální lázně a téměř letecké výhledy k moři a do vysušených bažin Plaine d'Aléria [plajn daleri]. Neplánovaný, ale opravdu krásný výlet na závěr.

Post Scriptum: Loučení s Korsikou

Nachýlil se ke konci druhý týden z doby vymezené pro náš pobyt. Autobus nás dovezl zpět do Bastie, přístavu, kam jsme před dvěma týdny připluli. Před odplutím trajektu zbyl ještě čas na prohlídku města, citadely i závěrečný nákup. Z trajektu do italského Livorna jsme pozorovali, jak za námi mizí Korsika zahalená v mracích. Vraceli jsme se do deštivé střední Evropy. Celou cestu do Brna za okny autobusu zuřily bouřky a lilo. Vzpomínali jsme na sluncem prosvícenou a prohřátou Korsiku.