Rakouské Alpy 2002

1. částÚdolím Enns na Solnou komoru

Cesta vlakem

Výprava do Alp začala docela dramaticky. Při nastupování do vlaku jsme si říkali, jak je zvláštní, že v sobotu ráno, za tak pěkného počasí, nejsou nikde vidět žádní jiní cyklisté. Zjistili jsme to záhy, po třech kilometrech jízdy vlakem. Stržená trolej byla příčinou náhradní autobusové dopravy v úseku Chrlice – Modřice. Do vlaku na hlavním nádraží jsme se dostali jen díky tomu, že naše jízdenky byly zakoupené s předstihem, protože před odjezdem vlaku se již neprodávaly.

Šel jsem vzniklou situaci řešit s výpravčím a dvěma dalšími zaměstnanci ČD na nástupišti. Měli jsme nakonec docela štěstí v neštěstí. Jak jsme se dodatečně dozvěděli, jeden ze zaměstnanců byl také cykloturista a zželelo se mu cyklistů, kteří měli jízdenku až kamsi do Rakouska. Nasoukali jsme se tedy s napakovanými koly do přistavených autobusů. Následující přeprava až do výchozího místa naší výpravy již byla bezproblémová. Martin prozíravě zorganizoval odjezd z Brna včas, takže nebyl problém s přestupem v Břeclavi. V Rakousku se vlakem s koly cestuje dobře. Ani přejezd Vídně nebyl pro nás žádný problém.

Ve městě St. Pölten jsme přesedli na úzkorozchodnou dráhu. Kola jsme naložili do malého služebního vozu. K našemu úžasu nezavřel vlakvedoucí ani dveře vagónu a tak jsem celou cestu v četných serpentinách, kterými vlak projíždí, neustále přemýšlel, kdy některé z kol vypadne z vlaku :-) Naštěstí se tak nestalo. Cesta je úžasně romantická. Trať prudce nabírá výšku a při jízdě se nám otevíraly četné výhledy do krajiny.

Údolími řek Salza a Enns

Z Mariazellu, známého poutního místa, jsme se vydali jedním z nejkrásnějších alpských údolí podél řeky Salza. Divoká řeka, řítící se skalním kaňonem, je velmi oblíbena mezi vodáky. Po soutoku s řekou Enns následoval úsek proti jejímu proudu, kde údolí tvoří široká kotlina. Za obcí Hieflau začíná 17 km dlouhá vápencová soutěska Gesäuse, Enžská cyklotrasa R7 zde vede po silnici, protože do úzkého údolí se vedle řeky a silnice již nevejde. Před Admontem soutěska končí a kaňon se široce rozevírá. V Admontu stojí za návštěvu benediktinský klášter se světově proslulou klášterní knihovnou. Měli jsme možnost nahlédnout do ní a také se podívat do klášterní zahrady. Další hodinu jsme poté strávili u internetového kiosku, tehdy pro nás něco úplně nového, odkud jsme poslali fotopozdrav kamarádům.

Příjezd do Solné komory

Údolím Enns jsme pokračovali až k městečku Irdning. Protože jsme věděli, že částí tohoto úseku se budeme ještě za pár dní vracet, vynechali jsme cestu po Enžské cyklostezce, která je vedena těsně podél řeky, abychom nejeli dvakrát stejně. Za Irdningem na nás čekalo první náročné stoupání kolem hory Grimming do oblasti zvané Solná komora. Cyklotrasa s dlouhým názvem Salzkammergutradweg je vyznačena často po místních vedlejších komunikacích mezi pastvinami, a tak cesta až k lázeňskému městečku Bad Mitterdorf je velmi romantická, příjemná a bez aut. Vychutnávali jsme si ten správný „alpský kýč“ – krávy se zvonci pod horským masivem a domy s balkony plnými muškátů doslova přetékajících z truhlíků.

Cestou k jezeru Grundlsee se začalo zatahovat. Začali jsme řešit, jestli pokračovat dál, nebo počkat v některém ze zastávkových přístřešků. Vyrazili jsme dál. Před vrcholem stoupání již proti nám začala jezdit mokrá auta. Našli jsme sice autobusovou zastávku, ale jak už to bývá, samozřejmě byla zrovna bez přístřešku, takže úkrytem se nám stala prázdná otevřená garáž poblíž. Po bouřce jsme sjeli k romantickému ledovcovému jezeru Grundelsee, táhnoucímu se od Bad Aussee na úbočí Totes Gebirge. Mokrá silnice dostatečně vypovídala o síle deště, který zde před chvílí skončil.

Solnohradská jezera a údolí

Od jezera Grundelsee jsme zamířili po severním úpatí masívu Dachstein. V mém předním kole začalo cosi chrastit. V Bad Ausse jsem musel proto v cykloservisu opravit prasklou osu předního kola (ještěže jsme byli uprostřed civilizace…). Za městem bylo třeba překonat sedlo, ze kterého následoval sjezd s neuvěřitelným sklonem 23 % směrem k Hallstattskému jezeru, zatímco o mnoho kratší stoupání do sedla bylo „jen“ 16 %.

Hallstatt je vklíněn mezi jezero a horský masiv. Kouzelné městečko silnice objíždí tunelem, takže motorová doprava je zde vyloučena. Při projíždění nás překvapily ovocné stromy pnoucí se po domech na náměstí. Ovoce zde takto, na jižních fasádách, dozrává i přes nepříznivé klimatické podmínky. Raritou je místní hřbitov, kde je nutné, rovněž kvůli nedostatku místa, po letech rakve vyjmout a do kostnice se ukládají pouze lebky nebožtíků se jmény.

Z Hallstattu jsme se vydali směrem na Gosau, odkud jsme vystoupali k přednímu gosauskému jezeru s výhledem na majestátný Hoher Dachstein. Gosauská jezera se dají obejít pouze pěšky a na kolech je žel není možné objet. Na pěší túru čas nezbyl. Nakonec dne nás totiž ještě čekalo jedno „menší“ sedlo. Dlouhým táhlým klesáním jsme přijeli do údolí, kde měl být podle mapy kemp. Ten jsme ale našli až na kopci nad údolím, takže na závěr dne jsme si přidali ještě jeden kopeček navíc.